Tím se dostávám k otázce, jak tento svátek oslavit, čím mu připít? Po loňské mimořádné úrodě letos jabloně a švestky odpočívaly. Zarodily alespoň dvě staré meruňky, ale meruňkového kvasu nakonec nebylo ani do menšího dvěstělitrového kotle. A tak jsme do pálenice vezli směs meruněk a mirabelek. Ovocný destilát z tohoto letního kvasu označím štítkem „M+M 50 % 2019“. Pokud by se v pondělí ukázalo, že se nejedná o sváteční pití, plán B je skvělý loňský calvados.

To, nač jako pamětník připiju, určitě nebudou prezidenti, politici, osobnosti ani celebrity. Nic z velké historie, která šla kolem. Vzpomenu na spolužáky, sousedy, na kolegy z práce, spolucestující z ranní tramvaje. Vzpomenu na tu obyčejnou prožitou minulost, na jednou veselou, jindy tíživou každodennost, na život, který jsme společně sdíleli v mantinelech, vymezených elitami, které notoricky selhávají, jakmile mají v nějakém dějinném okamžiku osvědčit svůj smysl.

Slýchám, že pro řadu lidí jsou státní svátky pouze vítaným dnem volna. Když se navíc slaví vznik státu, který nestál politické elitě, jež ho dostala na starost, za udržení, je to skutečně poněkud na hlavu. Nalít si něčeho tvrdšího se proto nabízí. A u jednoho panáka nejspíše nezůstane, i když je prokázáno, že v případě slivovice, o které předci tvrdili, že „kudy teče, tudy léčí“, se bohužel jedná o nervový jed.

Zaniklý stát slavím z nostalgie.  A do ní se už míchá předtucha, že státy obecně nemají valnou perspektivu. Československo ještě zaniklo s výmluvou na nacionalisty, kterým bylo těsno ve státě společném.

Dnešním globalistům, kteří se rekvalifikovali ze včerejších internacionalistů, je už ale těsný stát samotný. Omezují je kořeny. Navíc hrozí, že státy pominou, neboť domovem budoucnosti se stane displej mobilu, doma bude v síti, všude, kde je signál. Držím se v tom zmatku zásady: Jednej lokálně, mysli lokálně!