Správná otázka u směrnice o autorském právu na jednotném digitálním trhu zní: Kam jsme to dopracovali? Jak se moderátorem a arbitrem sporu o svobodu a dobré mravy mohli stát profesionální reklamní manipulátoři? Není na hlavu, že se média perou o zisky z reklamy, kterou jsme pak obtěžováni a ohlupováni na každém kroku? Neměla by se místo regulace internetu spíše vymýtit reklama?

Vliv reklamy je obludný. Vycházíme-li z předpokladu, že dobré zboží se prodává samo, pak reklama řeší, jak prodat to špatné. Reklamní kampaně, kterými jsme masírováni, propagují vesměs věci zbytečné, nezřídka také škodlivé, především ale nepotřebné k životu. Úspěšná reklama je taková, která prodá neprodejný produkt. To je ale možné pouze díky tomu, že se v reklamě neříká o produktu celá pravda, že se negativa zamlčí, pozitiva přeženou.

Výsledkem práce reklamních kreativců je fikce, líbivý kýč, který aby vydělával, musí být obalen čímsi, co lze číst, poslouchat anebo si prohlížet.

Proces, kterého jsme svědky ve vztahu médií a reklamy, je plíživá degradace médií na pouhý obal reklamního spotu. Prestiži žurnalistů určitě neprospívá, že se o prostor dělí s reklamou, jež svět popisuje účelově čili ve své podstatě lživě. Není to nakonec tak, že se média snaží co nejvíce vydělat na reklamní demagogii, aby mohla financovat seriozní, důvěryhodnou a nezávislou žurnalistiku? Že tedy čtenář, divák a posluchač za novinářskou pravdu vděčí reklamní lži?

Protože se v reklamě točí obrovské peníze, pracují v reklamě šikovní lidé. Skvělí textaři a muzikanti, výteční grafici a filmaři. I bývalí kolegové novináři. Pár jich znám. Bývaly časy, kdy si u piva posteskli, že jim novinařina chybí. Vydělávali ale tolik, že pro ně nebylo cesty zpět. Cosi mi ovšem říká, že dnes už by si neposteskli. To, co jim kdysi chybělo, je jaksi pryč.