Nabízí se vysvětlení, že mužský tenis je pro „staré“ zatímco v ženském je „stáří“ handicap! Je ale možné, že kdyby ženy hrály na tři vítězné sety jako muži, vítězství těch zkušenějších by byla častější. Když nasloucháme, jak ženský tenis komentují muži, co chvíli slyšíme, že v ženském tenise se může stát něco, co by se u mužů nestalo, čili že ženy jsou slušně řečeno nevyzpytatelné.

Podle této logiky nemá cenu cokoli tipovat. K děvčatům je také poněkud neuctivé, že se jim chválí podání s dovětkem, že „na ženu“ bylo úctyhodně rychlé. Anebo se píše o „tenisových kráskách“, jako by se na okruhu WTA soutěžilo v atraktivnosti. Naopak se nemluví o tenisových krasavcích. I když možná je jen otázkou času, než tenis začnou komentovat jiní moderátoři, kteří místo nechytatelného forhendu ocení u hráče pěkný zadek.

Pokud jde o věhlas českého tenisu, zásluhu na něm mají výhradně ženy, kterých je nyní v první stovce, respektive v první pětašedesátce žebříčku šest. Mezi muži je ve stovce jeden – na pořadovém místě 100. A vysvětlení? Výraznou převahu mají čeští muži nad ženami v politice anebo ve vedoucích manažerských funkcích. Chce-li si tedy děvče přijít na lepší peníze, nezbývá mu než se ohánět raketou. Což mimochodem také dělá špatnou krev kvůli daňové optimalizaci, kterou profesionálním sportovkyním zařizují profesionální účetní tak, že je posílají bydlet do Monaka.

Nemělo by se ale zapomínat, že tenis není jen zaměstnání, ale i sport. Může pravda trochu nudit milovníky sportů kontaktních, třeba boxu nebo zápasu. Mezi tenisty či tenistkami je síť, takže jediným fyzickým kontaktem je v závěru podání ruky. Na letošním Roland Garros takto podávala ruku poražená Petra Martičová Markétě Vondroušové. Smála se přitom od ucha k uchu, jako by vyhrála. Ten zápas měl spoustu skvělých momentů, ale tento, o čiré radosti ze hry, byl nejlepší.