Zkontroloval jsem proto svůj šatník. Potvrdilo se mé podezření, že jsem dobře vybaven do zahrady a neudělám psovi ostudu na procházce lesem. Místo smokingu ale ve skříni visí pouze černé sako z Tesca, pořízené na množící se pohřby, nikoli na recepci k 30. výročí sametové revoluce a 15. výročí vstupu do EU.

Samozřejmě vím, že nejsem zván ozdobit akci svým zevnějškem a prostý oděv by mi byl blahosklonně odpuštěn. Důvodem pro pozvání byl určitě zájem slyšet ode mne nepříjemnou pravdu, neboť lhát si ohledně budoucnosti EU do kapsy k ničemu nevede. Protože ale nejsem masochista, který si libuje v roli posla špatných zpráv, zdvořile jsem se omluvil: „Jsem ten Valéryho člověk, který v ústraní na tenkou nit navléká korálky slov…“

Vždy se mi líbila romantická představa vladaře, který se v hadrech vypraví mezi lid, aby si v přestrojení osobně udělal představu o stavu společnosti. Pochybuji, že se to běžně děje, neboť k povaze elit patří, že plebs ignorují. V jakém je společnost stavu, se řeší na konferencích, kde dress code znemožňuje panovníkovi zamíchat se mezi lobbisty, propagandisty a jiné protagonisty režimu v hadrech, respektive v levném oblečení z vietnamské tržnice.

Pokud dnes prominent vyrazí mezi lid, chce být viděn. Poradci na komunikaci s veřejností by mu hadry rychle rozmluvili. Navíc politik dnes necítí potřebu osobně zjišťovat, co si lidé myslí. Myslí si, že to ví z anket, průzkumů a statistik. Mezi lidi jde proto, aby jim řekl, co chtějí slyšet. Nemá proč se převlékat do levné konfekce, montérek či do tepláků. Neučinilo by ho to důvěryhodnějším a nezvýšilo by mu to preference.

Jako metafora je ale obraz prozíravého krále, převlečeného za chuďase, aktuální vždy. Lidé se odjakživa dělí do kast, tříd či sociálních bublin a od příslušnosti k nim se odvíjí jejich loajalita či nespokojenost s režimem. Historie je plná příběhů, kdy se příslušnost k privilegované elitě stala přes noc z výsady handicapem.