Nezmiňoval bych tuto návštěvu jako událost týdne, kdyby se nejednalo o ptáka, který v letech 1950–1960 na Česko z nějakého důvodu zanevřel. V letech 1985-89 zde odhadem pobývalo dudků chocholatých už jen 60–120 párů, přičemž evropská populace dudků čítá na 890 000 párů!

Čemu vděčíme za vzácnou návštěvu, nevím. Možná ptáci objevili nostalgické kouzlo zestárlých, opuštěných ovocných sadů v okolí. Anebo kvitují, že si ošklivíme chemii. Jisté je, že k nám letos kromě vrabců, vlaštovek, žlun a různých pěvců přibyli i špačci, kteří si osvojili dutinu ve staré višni. Vykukuje z ní ovšem pouze jeden podezřele mohutný „špaček“, kterého je stále obtížnější nakrmit.

I když nepozorujeme ptáky s britskou důkladností, tohoto dudka chocholatého, sličného afrického migranta, musím ornitologům nahlásit: naposledy byl podle Wikipedie opakovaně spatřen loni v oboře divokých koní a praturů v Milovicích.

Vztah člověka k ptákům je nejednoznačný. Měříme jim různým metrem podle toho, zda přilétají jednotlivě, anebo představují invazi.

Třeba ti špačci: zatímco vinař jejich hejna vyhlíží s brokovnicí, chytrý ovčák pro ně dělá budky, aby na loukách ovcím prospěli vyzobáváním parazitů z pastvy. A jinak smýšlíme o jestřábovi, který dovedně uloví na poli hraboše či myš, než o přemnožených predátorech líných lovit, kteří si raději pohodlně na dvorku pochutnají na naší slepici.

Pohled na takové týrání zvířat, kdy jestřáb slepici trhá vnitřnosti zaživa, může potěšit snad jedině sadisty a ochránce zvířat. Ale zpět k našemu dudkovi. Od května roku 2008 je národním ptákem státu Izrael. S velkým náskokem tento „Mojžíšův pták“ v národní anketě porazil 540 ptačích soupeřů. Co je určitě pro dudka v Izraeli přínosem, neboť se u Židů těší přízni, nemusí ocenit tam, kde bují antisemitismus. Nebude příjemné být dudkem chocholatým v Palestině, Turecku či ve Francii.

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.