Při zprávách o řidičích ponocujících na zavátých dálnicích se zpravidla podivujeme, že tito nešťastníci vůbec vyjeli do takového nečasu. Není to nezodpovědný hazard? Jenomže co říct o motorizovaných lyžařích, kteří končí v závějích, když vyrazí do hor za sněhem? Že s čím kdo zachází, s tím také schází? Nárazovým sněžením, jež nás právě zaskočilo, nic nekončí. Pravá zima podle dlouhodobé předpovědi přijde v únoru a březnu. Zazimujeme tedy do dubna své automobily a moudře přečkáme zimu u krbů a radiátorů? To ani náhodou.

Sníh je výzva, se kterou nezbývá než se poprat. Jako se životem. Při každé kalamitě, živelní pohromě či krizi si člověk klade otázku, do jaké míry může spoléhat na cizí pomoc. Není prozíravější spoléhat sám na sebe a pro jistotu být připraven na to, že pomoc nepřijde? Když slyším, jak se kvůli kalamitě tisíce domácností octly bez proudu, vybaví se mi oddělení v hobby marketu, kde se nabízejí elektrocentrály. Jenže jakou vybrat? Levnou, která postačí, aby člověk nezůstal pár dní potmě a nepřišel o potraviny v mrazáku? Anebo tu nejvýkonnější a k ní několik sudů nafty pro případ, že se semele něco horšího?

Jenomže dojde-li na skutečnou katastrofu, kdy zkolabují sítě a lidé se ocitnou bez energií a bez vody, neměl by mít člověk vedle elektrocentrály a zásoby potravin také brokovnici? Už tomu bude čtyřicet let, co mi jeden kolega v práci spiklenecky svěřil, že se blíží konec světa. Měl to z důvěryhodného zdroje a dostal jsem seznam, co mám vzít s sebou, když dostanu signál přemístit se do hor, do bezpečí. V obchodě se sportovními potřebami jsem si prohlížel šikovný spacák. S vědomím, že toho budu litovat, jsem nákup odložil na jindy.

Zlověstně sněží a já jsem navzdory notorické nesoběstačnosti stále naživu. Myslím, že je to tím, že když dojde na kalamity, držíme my lidé spolu. Jsme lepší, než to vypadá?