Přesně rok už trvá ukrajinská válka. Zasáhla do všech oblastí a neminula ani film. Zviditelnila příběhy, o nichž by se běžní diváci jindy nejspíš nedozvěděli a díky kterým jsme začali zjišťovat, co se za našimi hranicemi léta dělo a nyní děje.

Objevili jsme Čerkasy (2019), námořní drama Tymura Jaščenka o minolovce U311, jež se stala ikonou ukrajinského vzdoru ještě před obsazením Krymu roku 2014, Klondike Maryny Horbačové (2022), jehož hrdinka je citově rozpolcená mezi proruským manželem a antiseparatistickým bratrem, nebo Donbas (2018) Sergeje Loznici, který má trochu rozporuplnou formu, nicméně o ukrajinské povaze i existenci řekl víc než kdekterá televizní debata.

Luboš Palata
Agrese Ruska byla nesmysl před rokem. Je jím i dnes

Ukrajinskou korupci, o níž se moc nemluví, ale skrytě pokračuje i za války, připomněl seriál Máma na Netflixu.

Ukázalo se ale také, kde má kamera své limity, zejména dokumentární. Válka 21. století je válkou on-line a v nelítostné konkurenci s přímými přenosy ze satelitních snímků, vojenskými selfie a videozáběry sociálních sítí, kde se už nad ránem dozvíte, kolikátý den invaze začal, tradiční dokumenty selhávají.

Ukázal to mimo jiné celovečerní dokument Supersíla, který natočil Sean Penn na Ukrajině a který představil před několika dny na Berlinale.

Umění není agitka 

Při vší úctě k úsilí amerického herce a letitého aktivisty působí dvouhodinový film jako včerejší noviny. Americký štáb v něm putuje s kufříky na kolečkách ukrajinskými silnicemi a hotely, sledujeme rozhovory se Zelenským, vojáky i občany, většinu záběrů plní zachmuřený Penn, adresující kritiku k váhavé americké vládě, jinak ale nepřináší nic, co bychom už neviděli v televizi, na Twitteru či TikToku.

Po roce se navíc ukazuje, že snaha různých filmových činitelů podpořit Ukrajinu, zejména na festivalech, začíná být kontraproduktivní. V umění se může odrážet stav světa, nemělo by se ale stávat úslužnou platformou: pak přestává být uměním a je z něj samoúčelná agitka.

Kateřina Perknerová
Máme se bát války v Evropě?

Slavnostní zahájení třiasedmdesátého Berlinale se letos potkalo s kritikou, že víc než film měla prostor válka. Přitom oblastí, kde se odehrávají dramata, je ve světě víc a tolik prostoru na plátně nemají. V Íránu popravují muže i ženy, afghánský Tálibán trestá občany bičem a zatýká je, v Sýrii umírají děti hladem.

Přehnaná servilita vůči Ukrajině na filmovém poli se snadno může stát medvědí službou. A o tu asi nestojí ani jedna ze stran.