Hezky se to poslouchalo. Předsedkyně Evropské unie Ursula von der Leyenová se ve svém včerejším projevu o stavu Evropské unie jasně postavila za Ukrajinu v jejím boji proti ruské agresi. Za Evropskou komisi načrtla zastropování cen elektřiny, které jde českou cestou. A také se trochu zasnila o budoucnosti, kdy už Evropská unie nebude muset řešit odkud dovézt plyn, protože bude mít dost svého vodíku.

Mám z vodíku trochu fobii od dětství, kdy jsem viděl záběry výbuchu vodíkem plněné vzducholodě Hindeburg. Výbuchu, který 6. května 1937 definitivně ukončil dobu vzduchoplaveckou a začal dobu absolutní nadvlády letadel těžších než vzduch. Ale i když se od záběrů vybuchující vzducholodě oprostím, on ten dnešní zemní plyn také umí pěkně bouchat, je s vodíkem jeden zásadní problém.

K jeho výrobě je potřeba spousta pokud možno levné elektrické energie. Energie, které má v současnosti Evropská unie maximálně tak akorát, pokud ne spíš nedostatek. A vzhledem k tomu, že Německo v této době všeobecného nedostatku energie dál trvá na plánu zavřít všechny své zbývající jaderné elektrárny a ani energie z větru a slunce není dnes v Unii rozhodně trvalý přebytek, plave sen o vodíkové budoucnosti Evropy tak trochu na vodě. Což je ostatně částečně také vodík.

Více než vodíkové plány by projevu Ursuly von der Leyenové proto slušelo, aby řekla, kde Evropská unie sežene dostatek pokud možno levné energie jak tuto zimu, tak příští rok na jaře, v létě, na podzim a příští zimu. Ať počítám, jak počítám, nezdá se, že by v příštím roce měla mít Evropská unie nějakou zásadně lepší energetickou bilanci. I kdyby se podařilo spustit všechny plánované terminály na LNG a opravit francouzské jaderné elektrárny, tak to stejně vypadá, že budeme i napřesrok rádi za to, že si vyrobíme elektřinu a teplo alespoň z uhlí. A stejně tak budeme šťastní, když se na ceny energií nebude muset doplácet ze státních rozpočtů. Vodík je fajn sen. Ale je roky daleko.