Válka v Lidicích
Ještě před pár měsíci by asi nikoho nenapadlo, že se tématem dne stanou Lidice. Symbol nacistického běsnění a boje proti němu. Jenže názorovými hroty bolavá česká společnost už nezná svatá místa, kolem nichž se chodí po špičkách. Zaměstnanci Památníku Lidice, kteří stojí za bývalou ředitelkou Martinou Lehmannovou, nesouhlasí s postupem ministra kultury Lubomíra Zaorálka a odmítají tvořit „historii na přání“. Obhajují Lehmannovou, která odmítla odsoudit práci historika Vojtěcha Kyncla jen proto, že „jím zjištěné poznatky nezapadají do černobílé interpretace dějin Lidic“. Myslím, že jde o dvě mimoběžné věci.
Vyhlazení Lidic, poprava 199 lidických mužů, zplynování 82 lidických dětí a 53 v koncentráku zahynulých lidických žen je danost. Zlo, které nelze umenšit, uhladit, natož popřít. Nemá nic společného s osudy těchto občanů před válkou a po ní. Je to otevřená rána českých a německých dějin, naprosto a jednoznačně černobílá. Památník vznikl proto, aby ji připomínal všem dalším generacím. Především prostřednictvím těch, kteří přežili pro nás nepředstavitelné hrůzy a vrátili se do vlasti, i když nikdy už nebyli stejní jako dřív.
Lidé, kteří pracují v Památníku, mají střežit a rozvíjet memento Lidic. Což neznamená, že vědci by neměli svobodně bádat v archivech a osvětlovat nejrůznější fakta. Ředitel/ka Památníku ale nemá jejich závěry pískat, rozhodovat, zda má pravdu dějepisec Kyncl nebo Šustek. Včerejší kulatý stůl v Lidicích snad přispěl k vyjasnění stanovisek. V zájmu nás všech, pravdy i přeživších.