Jenže svoboda, ať už pohybu nebo podnikání, je něco, oč stojí se zajímat, byť jde jen o dny.

Disciplína orouškovaných Čechů vzbuzovala údiv. Lidé přijali drsné omezení svých práv. Státní moc zas rozumně nelpěla na liteře zákazu vycházení. Policie se až na výjimky chovala vlídně.

Jenže co teď?

Mnozí už roušku venku nenosí. Nařízeno to ještě je. Jenže je to nařízení platné? A co má dělat žena či muž zákona, když si někdo odmítne na pokyn zamaskovat obličej? Má zakročit stejně surově jako oni zblblí strážníci v newyorském metru? Nebo snad předvést delikventa na strážnici a sepsat protokol? A co když si ani tam ten necuda roušku nenasadí? Lze mu ji připnout pomocí lehkých donucovacích prostředků?

Stav nenouze je krátké přechodné období, ve kterém se vrací odpovědnost za zdraví do rukou svobodných občanů. Každý se bude muset rozhodnout, zda chce jít do kina, nebo ne. A jestli se bavit se známým, který odmítá roušku. Restauratér bude zodpovědný za to, zda vykázat hosta, který nedodržuje pravidla.

Vláda zemi bleskově zavřela, teď ji skoro živelně otevírá. Politici a úřady by se měli i ve stavu nenouze chovat jako za krize. S největší možnou slušností a vstřícností.