Byla to poněkud paradoxní kampaň. Na Hradě se činil obhájce prezidentské funkce, jemuž zdatně sekundoval Andrej Babiš, Tomio Okamura a televizní šoumen Jaromír Soukup. V podhradí se pachtili Zemanovi vyzyvatelé, kteří přesvědčovali občany, že hradní ostudy už bylo dost a je třeba „vyvětrat a vrátit lahve“, jak ve čtvrteční debatě podotkl Mirek Topolánek.

Potíž je v tom, že naprostou většinu národa nezajímá, zda příští prezident podepíše unijní fiskální pakt, vloží se do diskuse o výběru soudců cestou podzákonné normy, postaví mimo službu úředníky kvůli kauze lánské obory nebo povede poučenou debatu o situaci polské justice.

Pravda, nebo lež?

Nechci tím říct, že by na tato témata měli kandidáti rezignovat, naopak. Kdyby se do klání přihlásila jen současná osmička nebo kdokoli jiný kromě Miloše Zemana bylo by záhodno všechny tyto důležité věci probírat.

Čím ale chcete argumentovat v situaci, kdy část voličů touží jen po tom, aby jim hlava státu slovně zaručila nepropustnost českých hranic vůči uprchlíkům a fakticky zlikvidovala nenáviděné politiky typu Miroslava Kalouska a Bohuslava Sobotky? V jejich případě jsou všechny snahy o konfrontaci Zemanových výroků a slibů s realitou marné.

Když moderátor Václav Moravec připomněl Zemanův pět let starý závazek, že si na Hrad vezme jen tajemníka a řidiče, Topolánek opáčil, že to byl bonmot. „Ne, byl to slib všem lidem,“ stál si za svým Moravec. Mirek Topolánek jen odtušil: „Obávám se, že Miloš Zeman to nijak nerozlišuje.“ Tomu se můžeme zasmát, pochválit Topolánkovu pohotovost a vtip, ale budeme ho kvůli tomu volit?

Zemanovo ohýbání pravdy (spor o Peroutkův článek, trvání na Mynářově prověrce, neznalost ústavy ve věci nabytí poslaneckého mandátu, bianco šek pro dva Babišovy vládní pokusy, který se náhle změnil na podmínku 101 hlasů, atd.) jeho příznivce ze židlí nezvedá. Milují jeho urážlivé poznámky, protože mají dojem, že díky němu to nandali všem, které sami nesnášejí, ale nikdy by se neodvážili jim to říct. Líbí se jim i to, jak kosí oponenty. Být v Zemanově dosahu statečný, nesmlouvavý v názorech svých a kritický k jeho se totiž nevyplácí. Připuštěni jsou jen patolízalové.

Hledání protijedu

To ovšem není povzdech, jen konstatování faktu. Současní Zemanovi soupeři nenašli na jeho pojetí prezidentství účinný protijed. Rozhodně jím není nudná korektnost a ustrašenost. Ale ani křupanství. Nebo vzývání vyšších principů mravních. Nestačí zjevná kompetentnost nebo zkušenosti v politickém oboru. Chce to něco navíc, vlastní styl, charisma, jasnou vizi a zároveň nehranou úctu k pravidlům a tradici.

Prezidentská volba napoví, jací jsme, zda se přikloníme k tomu, co již známe, nebo ke změně. Pravda je, že Evropa, svět, ale ani domácí politika nepočkají. A tak si snad každý z nás, než hodil lístek do urny, poctivě odpověděl na otázku, kdo by měl být v příští obtížné pětiletce českým lídrem.