Pravděpodobně asi třetina z nich volila prezidenta, jakého jste chtěli i vy. Druhá třetina hlasovala přesně naopak. A třetina poslední? Ta zůstala doma u televize nebo jela lyžovat a rozhodnutí nechala na vás a na vašem druhém sousedovi.

Každopádně Miloš Zeman prezidentské klání vyhrál. A to platí bez ohledu na to, zda jeho náskok byl malý, nebo velký. Můžeme spekulovat, zda klíčem k Zemanově výhře byly jeho alarmující letáky, billboardy a inzeráty, které ve voličích měly vyvolat strach, že s Jiřím Drahošem nás zaplaví i vlna migrantů.

Nebo možná protikandidát Jiří Drahoš byl pro občany „málo politikem“ a nedokázal či nechtěl dávat jasné odpovědi na složité otázky. Ostatně polovina lidí – podle včera zveřejněného průzkumu – pro profesora Drahoše nehlasovala kvůli němu osobně, ale proto, aby nevyhrál prezident Zeman.

To už ale teď není podstatné. Důležité jsou jiné dvě věci.

První, jak Miloš Zeman s nově získaným mandátem naloží. Zda skutečně bude, jak před pár dny veřejně slíbil,  „méně namyšlený, méně nafoukaný, méně sebevědomý“. Zda se bude reálně snažit státi prezidentem dolních deseti milionů.  V prvních pěti letech se mu tento jeho cíl podařilo naplnit jen zčásti. Jinak by volby musel vyhrát drtivě.

Teď dostal druhou šanci.

A pak bude také zásadní, jak se s prohrou vyrovnají všichni, kteří na Hrad chtěli vyslat novou hlavu státu. Jsou nyní plni smutku, frustrace, zmaru a bezmoci.

Ti by se měli přidržet doporučení Michala Horáčka, jednoho z neúspěšných Zemanových soupeřů: „Miloš Zeman byl legálně a legitimně zvolen prezidentem, tak to musíme uznat. Až příště zvítězí náš kandidát, tak my také budeme chtít, aby ti, kteří ho nevolili, ho za prezidenta uznávali.“

Ředitel redakcí Deníku