Letošní výročí konce 2. světové války nabízí množství námětů k názorovým výměnámi výkladům historie. Proč jsem například nenapsala, že si v neděli připomeneme vítězství nad fašismem? No protože toto sousloví zprofanoval ruský vůdce Putin, který ho používá v souvislosti s Ukrajinou a ospravedlňuje jím svoji agresivní válku.

Souhlasím s předsedou Senátu Milošem Vystrčilem, který při piet-ní vzpomínce na Pražské povstání řekl: „Události kolem Českého rozhlasu nám dávají zprávu, že slovo je zbraň. To platilo nejen v roce 1945, ale ještě silněji to platí dnes. Vidíme to, když mluví pan prezident Zelenskyj, a říká, pomozte nám v boji za územní celistvosta suverenitu. Je to také cítit, když slyšíme dezinformace o tom, že někdo neví, jestli fotografie mrtvol v Buči jsou pravdivé. Ano jsou. Já jsem tam byl.“

Kateřina Perknerová
Za koho bylo líp či hůř

Během víkendu uslyšíme o sovětské armádě, která osvobodila větší část Československa. Synové těchto vojáků přišli v roce 1968 do naší země jako okupanti. Jejich vnuci nyní bojují nespravedlivou válku na ukrajinské půdě. A vždy platí to, co mi k tomu řekl plzeňský biskup Tomáš Holub: „Vojáci principiálně věří, že legitimní autorita je vysílá do boje, aby chránili ty, kteří jsou dané autoritě svěřeni.“

Zásadní odpovědnost je zkrátka na těch, kteří velí, rozhodují, vydávají rozkazy. Za zločiny páchané na civilním obyvatelstvu zajisté mohou konkrétní vojáci, ale z hlediska vyššího principu mravního jsou vinni ti nahoře. Tehdy Hitler a jeho kamarila, dnes Putin a jemu věrná věrchuška. Proto by nemělo být tak složité vzdát hold rudoarmějcům, kteří za naši svobodu krváceli a umírali před 77 lety.

Kreml nepochybně zneužije výročí Velké vlastenecké války k brutální propagandě a nasvícení invaze na Ukrajinu jako osvobozovací mise. To je třeba pojmenovat. Nemělo by to ale zabránit tomu, abychom vzdali úctu mužům s garmoškami a šeříky z roku 1945.

Kateřina Perknerová
Katolické dilema

„Měli bychom znovu a znovu umět nacházet způsoby, jak jejich mrtvé věrohodně uctívat. Jen bloudi by mohli tohle zpochybňovat. Je pravda, že ruských obětí bylo zbytečně mnoho, ale to nezmenšuje nutnost úcty k nim.I když ten můj mladičký seržantk nám pak přijel ještě jednou, ale to už jako generál tankových vojsk… To jsou ale dva příběhy. Příběh dávných mrtvých a příběh nedávných okupantů,“ řekl mi před dvěma lety Petr Pithart.

Letošek přidal příběh třetí, ale buďme natolik vyspělí, že je nebudeme směšovat.