A tak jsem se proplétal redakcí a sledoval pobíhající novináře včetně těch odvážných, kteří zkraje roku podepsali protest proti uvěznění Václava Havla a později také Několik vět. Irena Gerová, Mirka Spáčilová, Jana Šmídová, Pavel Kácha, Pavel Krása, Petr Kučera, Adam Černý… Všichni ti „strejdové a tety“ frajeři, co se nebáli, defilují v mé paměti stejně jako Janin syn Martin Šmíd, údajně mrtvý. Seděli jsme vedle sebe v mámině kanclu, kolem se šířilo ústním podáním, že byl zabit, a já tomu vůbec, ale vůbec nerozuměl.

Bylo to tuším v úterý 21. listopadu, kdy se u Melantrichu shromáždilo přes sto tisíc nažhavených lidí. Ladislav Smoljak, který do Svobodného slova přinesl dvě tašky plné jídla (redaktoři v novinách zůstávali přes noc), se mnou hleděl shůry na to vlnící se moře a v jednu chvíli mi řekl: „Tohle si zapamatuj.“

A pak už se mi z těch dnů ve Slově vybavují jen takové záblesky. Zvuk potrubní pošty svištící sem a tam, vrzání páternosteru. Točím se na křesle a proti mně sedí Karel Kryl v kožené bundě. Rudolf Hrušínský čeká, až na něj přijde řada. Miloš Kopecký volá do kultury, že leží v nemocnici, ale chtěl by také něčím přispět. Bratr mého strýce, malíř Jaroslav Šerých, nese redaktorům štrúdl.

A zase jiné zvonění telefonu. Máma ho zvedne. Ozve se: „Tady Jarda Hutka, jsem na letišti, nechtějí mě pustit.“ Za pár hodin už s ním celá Letná zpívá Náměšť.