S tatínkem jsme seděli u obrazovky a zapisovali si všechny body za délku i styl. Netrpělivě jsme propočítávali výsledky, abychom vítěze znali dřív než televizní komentátor. Tuhle vášeň jsem pak přenesla na atletiku, krasobruslení, později (jen už bez papíru a propisky) na biatlon, sportovní gymnastiku, pochopitelně na fotbal a hokej.

Baví mě zkrátka atmosféra plná napětí, soutěživosti, odhodlání. Napnuté svaly a momenty, které rozhodují o tom, jestli několikaleté úsilí na tréninku přinese ovoce. Vteřiny do konce třetiny, v nichž šikovný útočník dokáže obrátit skóre, nastavené minuty na konci zápasu, kdy z rohového kopu padne vítězný gól. A pochopitelně vše okolo, diváci, pomalované fanynky a mrazení v zádech, když jsou ve hře o medaile naši.

Znáte ten pocit tíživého smutku, prohraje-li národní mančaft? O nic přece nejde, a přesto nemůžete usnout, protože kdyby to dopadlo opačně, nesli bychom se na vlně euforie. Ráda sleduji zpocené hokejisty, kteří s helmami v ruce zpívají hymnu. Chlapi jako hory se slzami v očích. I trenéry, elegantně oblečené s nervy na prasknutí, což prozrazuje jen rytmické a trochu šílené žvýkání.

Teď to vypuklo znovu. Těším se na čtrnáct dní s hokejem, které nám zvýší hladinu adrenalinu. A přeju si, aby to Čechům po sedmi letech zase cinklo. Ale jsem si jistá, že pokud to dopadne, nebude to proto, že si to Andrej Babiš dal jako závazek na sjezdu hnutí ANO. Tohle přece jen zařídit neumí.