Říkáte si: O takové ostudě se nemá psát? To zase prr! Onen sporťák - autor těchto vět - byl v „Prčicích“. Pro upřesnění: v sobotu jsem vyrazil na pochod Praha-Prčice. Ne poprvé (a jistě ani ne naposledy). Avšak tentokrát bylo něco jinak. Společnost mi kromě manželky dělala dcera. Tříletá holčička, jež obvykle při kratší procházce fňuká: „Bolí mě nožičky.“

Rodiče malých capartů (či dědečkové a babičky) už tuší, jak to bez kočáru dopadlo. Zprvu srdnaté ťapání, pak popotahování a… šup na ramena. Tam je přece tak krásný rozhled! Přesto nás dcera překvapila. Ve společnosti čtyř tisíc (!) pochodníků na dětské trase přeskakovala kaluže, stavěla domečky z mechu a kapradí. Energie měla na rozdávání.

Celková bilance? Trasa měřila 23 kilometrů (což je pro zdatné turisty spíš urážka než štreka). Malá ušla po svých zhruba polovinu. Naučila se „prčickou“ písničku od Ivana Mládka: „Jsou plné pohody ty dálkové pochody, bez chleba a bez vody já k cíli dorazím.“ Žádný puchýř, žádné klíště.

A co víc: sportovala a radovala se z toho. V cíli se jí na tváři objevil kouzelný úsměv. Potom je vám jedno, že vy sám jste víc unavený než po treku na Havaji, který bedekry řadí mezi nejtěžší na světě. Potom zapomenete i na to, že nejmenovaný dopravce si za cestu z Prčice přecpaným autobusem účtuje nehorázné peníze (a vyjde dráž než taxi). Víte, sport je úžasný relax.