Naštěstí se někde ale já vážně nevím kde prostě někde před tím, než se ti dva potkali našel někdo a zase vůbec netuším z čí strany kdo asi metal kozelce docela zdatně. A tak přes generace (a tím myslím aspoň dvě tři předchozí) se stalo, že já se od mala docela ráda hýbu. Nejsem přímo prototyp sportovce, ale baví mě to pokoušet.

No, a kdybych ve správný čas (2001) nepotkala otce svých dětí (1968) vnuka vítězky turnaje Stříbrná pudřenka (1931) a později mistryně Polska v tenisu (1952), svého času tedy jedné z nejlepších Evropanek v bílém sportu zase by bylo všechno jinak. Matouš (2005) by asi měl záložní plán - necílil by ve sportu slepě na vrchol, ale víc by se věnoval studiu.

A Matilda (2003) by spíš než svalům věnovala pozornost make-upu. Jenže se to stalo, a tak kombinace mého genu řekněme to upřímně kavárenského s genem vysoké fyskultury vytvořila dva lidi, které teď někdy vozím na trénink a chodím jim fandit na zápasy.

Tak to tady jen sepisuju, kdyby snad někdo, kdo nás čte, připisoval úspěchy či neúspěchy pánů Řezníčka a Jedličky (viz článek Bratři, kteří na sebe nedají dopustit) jen společné mámě.

Kdepak, byli tam taky tátové, dědové, pradědové, prababičky a tak dále.

A dá se říct, že příběh zmíněných nevlastních bratrů naznačuje, že možná čím víc příbuzných, tím líp.