Byl to prý tenkrát takový záchvat zájmu, který způsobil, že nejdřív došly zbraně a nebylo s čím střílet. Vlna z technických důvodů zase opadla, stav se normalizoval. Talentů je dost.

Teď lidi zvedá ze židlí český basketbal. Důvod? Máme Tomáše Satoranského, vzor, díkybohu další jméno, které lze dosadit do pro pokrok lidstva zásadní věty: „Jednou chci být jako … SATORANSKÝ.“

A možná že spousta kluků a holek by mohla opravdu zkusit udělat díru do basketbalového světa, postavit se konkurenci mezi dlouhány. Přece jen, pod košem se dá spíš zazářit než v biatlonu už jen proto, že ke hře jsou třeba jen tenisky a míč (plus ten koš).

Co ale může „dojít“ tentokrát? Trenéři.

Spočítejme, kolik erudovaných mládežnických koučů ve skutečnosti máme a čemu a proč se věnují. Upřímně řečeno, jsem skeptická k tomu, že kromě fotbalu a hokeje dokážeme vytvořit v jakémkoli dalším sportu nějakou obří základnu talentů a prorazit. Proč? Chybějí peníze, není tu systém. Díky aktivním otcům, leč i ti docházejí.

Na druhou stranu mít další vzor a nové nadšení, to se taky počítá.