Zlé dětství, nepovedené manželství, sebeobětování, bída, zklamání… Málokdo si to umíme představit. Marie byla dávno v důchodu, když na internátu zaskakovala za vychovatelku a nelíbilo se jí, že se „děvčata pořád jen válí.“ Přihlásila je na závod v orientačním běhu (musela slíbit, že poběží s nimi…) Bylo jí přes šedesát, doběhla mezi prvními a zjistila, že není vůbec unavená a má chuť vyhrávat. Začala po nocích, aby se staré bábě nesmáli, trénovat.

Hlásila se na všechny závody nejdřív v okolí Olomouce, pak v Evropě a nakonec vyrazila do světa. Za deset let přivezla 22 medailí 5 zlatých z ME v maratonu a na tratích 5, 10 a 25 km, 11 stříbrných z MS a Evropy v maratonu, a na tratích 5 ,10 a 25 km přidala 3 bronzové kovy.

V roce 1996 ji v Olomouci porazilo auto na přechodu tři zlomené obratle, mnohonásobná fraktura nohy…

Řekli jí, že už nikdy nepoběží. Když jsem se s ní setkala, bylo té shrbené stařence 95, přišla mi otevřít v tretrách. Obouvala si je s bolestmi v celém těle prý desítky minut. Šly jsme spolu ven, aby se „proběhla“ a dlouho mluvily. Nikdy jsem o ní nenapsala, co jsem napsat potřebovala. Zemřela loni v únoru. Jsem si jistá, že tam nahoře běhá pro štěstí.

Teď už ji znáte velkou Marii Hanákovou (150 cm a 50 kg) trojnásobnou mistryni světa, a osminásobnou mistryni Evropy, která se k stáru rozeběhla, aby byla konečně šťastná.