Co k tomu přidat? Nic. Jenže je to tak. Miluju své děti, fandím jim z celého srdce, přeju jim úspěch, věřím jim a pouze někdy o ně mám strach. Obrovský. Bojím se, že udělají chybu. Sami sebe či jiného zraní, pokusí se podvádět, neříct úplnou pravdu, třeba trochu simulovat, vymlouvat se na jiné. Mívám strach, že se zachovají zbaběle, že budou taktizovat, kde taktizovat potřeba nebude, že nebudou hrát fér.

Jinými slovy bojím se, že něco z toho nesprávného, čeho jsem se kdy, ať už omylem, či záměrně, snad někdy dopustila, zopakují. Mohlo by se to stát. Bojím se nás v nich. Chtěla bych, aby si z táty a mámy, vzali jen to dobré. Výhradně to nejlepší.

Jenže, nejvíc je s jejich tátou obdivujeme zpravidla tehdy, když se nám skoro nepodobají. Když jsou sví, dělají věci po svém a ctí pravidla, která jsme do nich vtloukali, ačkoli dobře víme, že sami jsme je ne vždy dodrželi. Na druhou stranu bez nás by takoví nebyli!

Takže, odvedli jsme asi dobrou práci. Máme doma dva sportovce Matouše a Matildu. A ten zbytek jejich popisu z horní části dnešní glosy si, když dovolíte, doplníme po svém.

Taky jste dělali, co jste mohli, ne? Tedy doplňte si tu druhou část citátu taky po svém. Udělejte to před tím i po tom, kdy začnete držet palce na tribunách v nové sezoně. A pak se dívejte a věřte si.