Je to dávno, ale pamatuju si, jak mě první z mých sester Johanka kdysi, to jí bylo devět a mně dvanáct zavřela v maštali do stání s hřebcem. Poťouchlost sama. Do té doby jsem se koní bála hodně, v té chvíli jsem strachy skoro zešílela. Blízkost té obrovské hlavy s mimořádnýma očima, silných nohou a tvrdých rychlých kopyt v tom stísněném prostoru stání mě pak budila ze snů.

Ale zlomilo se to i já nakonec nasedla a umím si cval po louce vážně užít. Nejradši ve sněhu. Ještě letos nenapadl, je podzim, to znamená, že se běží Pardubická.

Táta se ze zásady nikdy nedívá, protože ho jakékoli závodění obecně nezajímá a ségry vychovávají malé holčičky. Ale my dvě s mámou si to nenecháme ujít. Liverpoolskou a Pardubickou, kde vždycky ráda (a špatně) sázím, máma nikdy nezapomene okomentovat: „Pavluško, podívej, jezdci přitáhnou třmeny vysoko a ty krásný důstojný profesoři se dají do běhu. Na ně přece nemůžeš sázet, na ně se máš jenom s obdivem dívat.“