Postavila jsem „obřák“ pro malinké lyžaře bylo jim pět. Koupila jsem čokoládové medaile a ve školičce si půjčila obrovského králíka, kuřátko a vejce, kolem kterých se to jelo. Byly Velikonoce a byla to jen taková srandička. Přísahám, už nevím, kdo to vyhrál, ale vím, kdo to nevyhrál Barunka.

Její tatínek pak proti mně razantně vystoupil s tím, že pro Barunku je samozřejmě frustrující, když je pátá. Že měli být všichni první, že jde o jejich budoucí sebevědomí. Je to tak deset let a vrtá mi to hlavou.

Jedni tvrdí, že bodovat sport do nějaké sedmé třídy je zbytečné - děti, které nevyhrají, to demotivuje. Jiní, že ale holčičky a kluci chtějí vyhrávat, vidina medaile je motivuje. A taky by měli prohrávat, být poslední, aby to uměli, protože se to v životě hodí, naučí je to pokoře.

Další názor zní, že o děti tu vůbec nejde. Tajit výsledek (nedělat tabulky, neoceňovat nejrychlejší…) je jediný způsob, jak pokrotit rozvášněné neobjektivní rodiče.

Nakonec mi přijde jako nejvážnější argument, jestli soutěžení nakonec nepovede k tomu, že se naše děti nedozvědí, že tu jsou jiné, mnohem důležitější lidské vlastnosti, než síla, obratnost a cílevědomost. Na druhou stranu si ale vážně nejsem jistá, jestli síla a obratnost a cílevědomost nakonec nejsou tím, co

z lidí udělá zaujaté a pracovité, úspěšné a eventuálně pak osobně s životem spokojené jedince. Tak poraďte, co si o tom vlastně myslet?