Jenže ono to, jak víme, někdy nestačí. Když to totiž nejde, tak to nejde a musí se počkat.

Na co? Až se to otočí. Anebo ne-otočí. Sportovní psycholog a kouč by mě za tuhle úvahu asi nepochválil. Ale pořád je lepší, když „ to jen nejde“, než když „se už nechce“.

Dokud se bojuje, má to smysl, když se dobojuje, je po všem.

Biatlonistka Gabriela Koukalová se po dvou letech váhání rozhodla, že se jí už nechce. Muselo to bolet, nakonec ale bez pláče, i když se slzami na krajíčku, řekla dost. Bez ohledu na smutné i veselé, důležité i zbytečné příběhy, které se k jejímu sportovnímu konci vážou, odešla královna. Ať žije ta nová.

Se sportem, který, jak víme, umí vyplnit život, se každopádně rozloučila mimochodem něčí manželka, dcera a vnučka. Kolem jejího odcházení byli přes všechny turbulence manžel, máma, táta, babička … všichni v jednom šiku stáli při ní jak se na rodinu sluší a tleskali Gábině.

Myslím, že pro ně to asi taky není lehké a vůbec jim to nezávidím. Nicméně tleskám s nimi.