Mimochodem moje máma nikdy nechtěla, abych sportovala, moje máma chtěla, abych se jen tak nějak zklidnila, takže konečnou fázi Vonnové nadšeně přivítala. Já už nemám sportovní ambice a máma je ráda.

Sama jsem ale máma, která chtěla, aby děti sportovaly. Aby lyžovaly. Ve výsledku se Matilda nejdřív rozhodla pro beachvolejbal (hrála ho 6 měsíců), pak pro jógu (čtrnáct dní) a nakonec podlehla softballu. Matouš zase býval tenista (v součtu asi rok), pak fotbalista poprvé (rok), pak baseballista poprvé (4 roky) a pak mě vyděsil. Po těch letech usoudil, že už ho to neba a vrátil se k fotbalu podruhé. Byla jsem naštvaná kolik to doteď stálo, co všechno jsme nakoupili, kolik času námahy, benzinu… A teď začneš hrát fotbal? V deseti letech?!

„Proč bych nemoh‘? Chci hrát za Manchester,“ prohlásil. Dobře to vypadalo už při druhém tréninku byl v „áčku“ v bráně (trenér: „Paní, ten kluk sice nezná pravidla, ale chytí i z revolveru vystřelenou kulku!“ „No, protože je baseballista,“ na to smutná já.) Za Manchester nehrál, ale za Vršovice, a když je porazily holčičky ze Sparty 15:1, vrátil se k baseballu. Fotbalistou podruhé byl tři měsíce. Už je zase baseballista.

Proč to píšu? Protože, když jsem se v minulém vydání Sportovního deníku dozvěděla, že taková Ester Ledecká na začátku hrála hokej, než začala na prkně a teď jezdí na lyžích, nebo dnes super vodní slalomář Prskavec byl kdysi lyžař anebo Bára Špotáková,než začala vozit medaile z hodu oštěpem, střílela, pochopila jsem, že cesty sportu, tak jako prozřetelnosti, jsou nevyzpytatelné. Samozřejmě že v Manchester United neskončíme všichni, ale o to tu nakonec nejde, že ne?