Takže teď potřebuju podpořit. Jakkoli. Znáte to po ránu, většinou za tmy (anebo večer za tmy), ve vlhké zalézající zimě…

Pominu-li zoufale trapné soukání do legín, tak už jen ten odchod z vytopené předsíně je děsné trápení. Nemotivuje mě nic. Ani pohled na moje statečné děti, které za tmy odcházejí na několikahodinové tréninky do haly nebo do bazénu či do posilovny. Nepovzbudí mě ani to, když se z nich za tmy vracejí, aby se mohly začít učit do školy.

Naopak říkám si to bych nedala, na to jsem já nikdy neměla. Morálku ani kondici. Jsou asi ze železa. Neříkám jim to, ale jejich zimní odchody i příchody doprovází moje zdvižené obočí.

Vážně tahám až z paty důvody, proč běžet, proč doběhnout těch svých upocených zoufaleckých šest kilometrů. Až minulý týden se to stalo a trochu se mi ulevilo. Poslouchám rádio a dozvídám se, že Vatikán postavil svůj atletický tým Athletica Vaticana a výhledově pomýšlí i na olympiádu.

„Běh je něco jako modlitba, meditace, běžíte, trpíte, ostatní běží také a trpí a je to společný zážitek. Beru ho jako poděkování Bohu,“ to přibližně říkala jedna z vatikánských jeptišek (pokud se ptáte, ano, prý vážně běhají v šortkách). Nevím, jestli vám ano, bůh nebůh, ale mně to přece jen trochu pomohlo z mého momentálního sportovního pekla, které jsem si tak ambiciózně nastavila.

Zkusím meditovat už z předsíně.