Ty další dvě ale dělají úplně běžná povolání – Míša je právnička, Monika personalistka. I tak je to však táhne do hor. Kdykoli mohou, berou cepíny, mačky, lezou ledy, na skialpech stoupají do kopců anebo na převodu 1:1 dobývají na kolech krpály. A píšou mi – čau Paw, co děláš o víkendu? Co si dát nějakou ferátku na pohodu?

Kdykoli se k nim přidám, měsíce se léčím. Dala jsem s nimi „na pohodu“ skialpy (třikrát a vždycky katastrofa), vypravila jsem se za nimi na horské kolo (a zahodila ho s pláčem v půlce mnohakilometrového kamenitého kopce)… Ledy jsem vyloučila, protože nejsem sebevrah.

Nakonec jsem jednou kývla na ferátu. Blížíme se k hoře, dívám se nahoru – asi kilometr nade mnou visí nějací lidé s batohy na zádech. „Holky, kdo se támhle dobrovolně vydá? Šílenci?“ Odpověď: „Paw, tam nekoukej, tam samozřejmě nejdem, ano, to jsou šílenci.“ Za čtyři hodiny jsem přesně tam visela.

Holka, cítící se nejlíp na pevné zemi, komíhala jsem nohama v kilometrové výšce nad dírou, poprvé v sedáku uvázaná k ocelovému lanu (co tam někdo snad dobře připevnil) za přezky (které snad prošly výstupní kontrolou v továrně na přezky). Myslela jsem, že končím, děti už neuvidím, že už nikdy nic nebude…

A co myslíte? Od té doby jsem ferátový misionář, cvaknou přezky, beru helmu a běžím. Zamilovala jsem se. Jo, chtělo to sakra opustit komfortní zónu, o tom žádná, ale, jak víme, bez oběti není odměny. Zkuste to taky. Na pohodu.