A buďme upřímní, to „něco“ si ideálně projektujeme na vrchol. Možná jsou to trochu naše ambice, ale hlavně sny, že se budou mít ještě líp než my. Takže své děti v případě vývoje umělé inteligence hned vidíme v Silicon Valley, pokud tančí, tak v Moskvě, jsou-li houslisté, pak v Tokiu, hokejista bude jasně hrát v Saint Louis.

A tak se ta léta zácviku přizpůsobujeme, podporujeme, platíme, dojímáme se nad úspěchy, psychologicky uchopujeme prohry a pak to najednou přijde. Nejdřív se ten průnik do světa společně oslavuje, pak plánuje, platí a organizuje. Těsně před se už moc nespí. A pak, jednou ráno, se odjede na letiště a naše děti odletí.

Nejdřív možná jen na pár týdnů s výhledem, že jednou snad na rok, na dva… Napořád. Mě to teprve čeká, ale už teď, když to píšu, svírá mě ohromná tíseň. Mojí dceři je šestnáct, synovi čtrnáct a mně bude smutno. Moc. Tím jejich odjezdem ještě víc.

Dva nejdůležitější na světě, ti, kteří mě bezvýhradně milují, spoléháme se jeden na druhého, známe se nejlíp, ti dva odejdou. I kdyby se odstěhovali jen za roh, bude to pro mě těžké. No, a vidíte, zrovna jsem je vyprovodila ke dveřím, Matouše se zdviženým prstem zkontrolovala, že má učebnici španělštiny, a po Matildě z pavlače hodila ponožky, které tady zapomněla - dneska má totiž trénink.