Šla jsem se podívat, je to  už spoustu let, a viděla jsem poprvé curling a svou známou v jakéms takéms pohybu. Dodnes nevím, co dotyčnou posunulo z totální letargie do sportovního nadšení, jaká že to byla síla, ale, pokud vím, kameny posílá po ledu pořád. Hraje ve smíšeném družstvu, a tak se nabízí odpověď, že jedině při tomhle sportu uvidí vzrostlého muže – a ne jednoho – obratně nakládajícího se smetákem.

Hledám od té doby i další důvody, sama jsem si curling proto zkusila. Zatím jsem odhalila jen jeho slabiny. Ta hlavní je, že na ledě to klouže, takže, i když odhadnete správně tempo, kterým kámen pošlete do středu terče, vlastně to ani nemůžete spontánně oslavit. Důvod? Okamžitě si rozbijete nos.

Zatím největší průlom mého vztahu k tomuto sportu váhavých, opatrných a přesných lidí nastal, když jsem uviděla video norského reprezentačního týmu. V pár dech beroucích minutách jsem zjistila, že ty pohyby  – zdánlivě nicotné – které curlingoví sportovci k sunutí kamene a kmitání koštěte po ledě provozují – jsou dobré i na něco jiného. Hodí se v případ, že si potřebujete obléct kalhoty bez rukou. Je to fascinující, pusťte si to.