Sjíždět řeky, nakukovat do rákosí, stěhovat bagáž, sledovat nepozorován dění na hladině i pod ní. Je to hit, běžně dostupný (dokonce i v nafukovací verzi) a zkrátka celkově prospěšný. Dostala jsem od redakce  sportovního Deníku úkol o něm napsat. Asi abyste to taky zkusili – já to, slibuju, udělám hned příští pondělí.

Už proto, že když si „paddleboarding“ zadáte do vyhledávače, zjistíte, že nabízí zážitky pestré jako život sám. Uvidíte fotografie šíleně malých dětí, které ani nestojí a už to zkoušejí, stařen s nůšemi, které prkýnka využívají jako dopravní prostředek, a hlavně tisíce naháčů a vtipálků na vodě i v ní. Ale v neposlední řadě taky narazíte na neuvěřitelné příběhy s poučením. Kdo, koho, a kdy na paddleboardu zachránil, porodil, kdo se na něm rozhodl zemřít.

A pak třeba taky ten, jak osamělý pan J. D. z Britské Columbie naučil na paddleboardu svého kocoura, no a teď spolu sjíždějí jezera. Jak se to stalo? „Vždycky jsem chtěl mít psa, ale na psa nemám čas, pracuji na směny, takže jsem si pořídil kocoura a rozhodl se vychovat ho jako psa. A co myslíte? Jde to docela dobře!“ řekl a od té doby radí všem, kteří taky chtějí pozvat kocoura na paddleboard. Takže, paddleboarding je ve finále hlavně o pospolitosti.

Samozřejmě, a to je to nejzásadnější, když se podaří na něm udržet.