Ano, taky jsem se zhoupla někde v patnácti metrech nad zemí (a nemohla si zavýskat, protože jsem ze sebe nebyla schopná vydat hlásku), a ano, zrovna minulý týden jsem s úsměvem, slušně, ale důrazně odmítla procházku po laně ve třiceti metrech mezi dvěma skalami. Počítá se se mnou, že bych se mohla připojit, ale proč bych si to dělala?

Svůj adrenalinový park mám u nás doma! Překážkovou dráhu anebo něco jako lezeckou stěnu mi mé děti, zvláště teď o prázdninách, vytvářejí prakticky obden – hromady toxického vlhkého prádla, smrdutých bot, všemožně zablácené sportovní náčiní po podlaze, repráky, gumáky… mami, vysypat, přebalit, zas musím vypadnout.

Ano, na skok volným pádem pak opravdu pomýšlím, to je fakt, ale určitě bych za něj neplatila v adrenalinovém parku. A obří tandemová houpačka? To je přece můj celý rodinný život… Tolik mé důvody, proč mě v adrenalinovém parku nepotkáte. Ledaže bych zase někoho fotila.