Obdiv k jejich fyzickému výkonu mám velký, ale ještě větší k faktu, že volí (až na výjimku mého vrstevníka Jardy Jágra) na strašně omezenou dobu. Za dost krátký intenzivní čas je po všem a pak musí přijít něco dalšího. Víte, je skvělé a rovná se to zázraku, když, po tom všem, do té další třetiny života nastupují jakž takž ve zdraví. Fyzickém i duševním.

Četla jsem knížku o basketbalistech hrajících nejslavnější soutěž světa NBA. Než je vpustí na zlatou palubovku a dají jim vydělat bambiliony, školí je jak zvládnout veřejný tlak, jak hospodařit s hromadou peněz, nepůjčovat příbuzným, podle čeho si vybírat nové kamarády, s kým se rozhodně neženit a když, tak jedině s předmanželskou smlouvou tak dále a tak dále.

Ti kluci, často posbíraní na nějakých dvorcích u popelnic, se totiž najednou, z nuly na sto, dostanou do centra dění a když se daří, namísto druhého auta užívají vrtulník. Učí je předem počítat s tím, že to určitě není napořád. A oni i tak pak velmi často končí na drogách, krachující nebo historicky špatně rozvedení… Nejsou to veselé příběhy.

Takže, když jako vy čtu o klucích, kteří jsou bývalí vrcholoví basketbalisté a jsou od nás, takže většina z nich asi nemá masseratti a že jsou i dneska dost zdraví a dost nadšení, aby v té další části života trénovali a hráli, je to super. A když si tady čtu, že navíc hrají pořád skvěle a své děti vedou ke sportu tak už vstávám, tleskám, raduju se a poprvé v životě vyrazím na basket.

Tyhle chlapíky chci vidět hrát!