Když já byla malá, zdá se mi, že po mně skoro nikdo nic nechtěl. Jo, musela jsem umýt nádobí, být ve škole včas, nosit jedničky… ale mezitím chodila jsem si hrát ke hřbitovu, jezdila si po Strašnicích na kole, plandala po Malešičáku a okukovala osmáky. No, hrála jsem tenis, lyžovala, ale tak nějak zlehka. Tenkrát to tak bylo někdo chodil na fotbal ne, aby byl fotbalista, ale chtěl si dvakrát týdně čutnout. Prostě jen tak, že se mu chtělo…

Zdá se mi, že dneska jsme jinde. Všechno na dětech vyžadujeme na doraz všeobecný přehled, znalost aspoň dvou cizích jazyků, výkon ve škole, sport bereme podle výsledků. Z každého kluka chceme mít Jágra, z holčičky Sáblíkovou. „Nezdržuj, pohni. Slabý to bylo, musíš přidat.“

Jsou ale děti, které to takhle nedokážou či nechtějí (a ano, taky ty, které to tak chtějí a před těmi klobouk dolů).

Tak jen připomínám, jak to bylo s námi. Žebříčky ATP jsme sice všichni nedobyli, ale pinkání jen tak, když se nám chtělo, jsme si užili.

Ne každý musí být nejlepší, někdo se přece chce jen tak proběhnout. Nebo číst, kreslit, navlékat korálky anebo vím, že to nečtete rádi dívat se do počítače. Konečně, proč ne, když je to s mírou? Přeju všem nám šťastný nový školní rok!