Ano, asi bych měl mít radost z velkého uvolnění, k němuž v pondělí konečně došlo, ale moc radosti nemám. Není totiž téměř z čeho.

Náš život se totiž stále jen velmi málo podobá tomu, co se za život dá považovat. Pokud vám k životu nestačí si nakoupit, jít do práce a dát si na zahrádce před hospodou pivo, pořád vám v něm většina normálních věcí chybí.

A i to, co je povoleno, je doplněno takovými podmínkami, že je to podivné, a někdy dokonce téměř neuskutečnitelné. V tomhle „světě podle epidemiologů“ se lidé zdraví loktem, děti si nesmí spolu hrát a rouška je nejnutnější součástí oblečení. Strach z koronaviru stále ovládá naše životy. A ta nadvláda strachu stojí miliardy korun denně.

Země je vyčerpaná, ekonomika v troskách, zadlužujeme se na generace dopředu. Cena, kterou za toto podivné vítězství platíme, je strašlivá a nepůjde platit věčně, protože už dnes chudneme a padáme ke dnu rychlostí, kterou jsme od druhé světové války nepadali.

Stále nás navíc někdo straší druhou vlnou nákazy, která může přijít, pokud začneme trochu žít a naše země začne částečně ekonomicky fungovat. Možná druhá vlna opravdu přijde, ale reakce bude muset být jiná. Protože druhou vlnu si už prostě nebudeme moci dovolit.