Bukanýři, flibustýři, korzáři, ti všichni byli hrozbou sedmi moří před stovkami let. Teď jsou obveselením pro děti. Zdá se, že konečně dospěla i naše Pirátská strana. Místo toho, aby se sápali s kordem v zubech na palubu moci, chtějí nás bavit.

A daří se jim to královsky. Mají pro to rozhodně větší talent než pro volby. Jen považme: Předseda Bartoš má maskování důkladné jako polární liška. Svými dredy připomíná rozervance, ale chová se jako práskaný politik. Co na tom, že Piráti nesmějí být poslanci a ministři zároveň? Když se závazek nehodí, tak se prostě nehodí. Poslanci, kterým se nedařilo, musí dostat výnosné obročí. Někdo by řekl trafiky. Jiný, benevolentnější: účelné rozmísťování odborníků do státní správy.

Jenže Bartoš není bavič nejlepší. Dvojice rozených stand-up komiček Jana Michailidu a Markéta Gregorová ho hravě strčí do kapsáře. Ta první se nejprv prohlásí za komunistku v původním slova smyslu. Ta druhá posílá hned přímo do řiti Mikuláše Ferjenčíka, kterému jaksi přišlo, že na komunismu je něco divného.

Obě dámy nejsou jen tak ledajaké ficky z podpalubí. Jana Michailidu kandiduje na předsedkyni strany a Markéta Gregorová vzorně reprezentuje naši otčinu v Evropském parlamentu.

Člověk, který si pamatuje, že ještě nedávno byli Piráti na špičce průzkumů popularity, by se v tom chtěl nějak vyznat. Říká si s klasikem punku: „No to snad není možný!“ Kdo však hledá racionalitu v těchto známkách pirátství, bude zklamán. Není tam. Stranu zcela pohltila její nová role v zábavním průmyslu. Tam platí: čím větší virvál, tím větší úspěch. Ostatně, kdo sledoval bedlivě Hřibovu správu Prahy, věděl, že to tak musí dopadnout.