Zda krize bude, či nikoli, a případně jak hluboká a destruktivní by byla, zatím nelze příliš smysluplně odhadovat. Pravdou je, že se kvůli šíření koronaviru celá řada států rozhodla k brutálním opatřením a ze dne na den vlastně vyply svoje hospodářství.

Takové chování neznáme, nikdo si to lidově řečeno nelajsnul, a neobstojí ani analogie s válkou, protože i ve válečné ekonomice velká část výroby jede dál, jen se soustředí na produkty související právě s válkou. Nyní nic takového není. Stojí většina služeb, problémy s lidmi hlásí zemědělství a velké průmyslové závody mají „časově omezenou odstávku“, jejíž časové omezení však zatím je jaksi neomezené.

Stejně jako neznáme tuto situaci, nemáme ani představu, k čemu povede. Jisté ale je, že se část podniků dostane do existenčních potíží. V takovou chvíli bude stát moci (a z morálního hlediska by i měl) přikročit k záchraně a do podniku poslat nějakou formu pomoci. U krachujících aerolinek se to v Evropě již pomalu děje, ale rozhodně nezůstane jen u nich, minulá krize ukázala, že třeba USA musely pomáhat automobilkám.

Minulá krize také ukázala, že se takové chování státu vyplatí. Je však spojené s tím, že si stát dosadí do vedení podniků i své lidi, kteří za běh firmy mají dohlížet. Cílem státní pomoci má být návrat podniku na předkrizovou úroveň a pak jej zase opustit.

Z čerstvých prohlášení premiéra Andreje Babiše bohužel není tato snaha zcela zřejmá. Vláda se podle nich spíše chce soustředit na deprivatizaci strategických a infrastrukturních podniků, které si stát ponechá navždy.

To je velmi špatně hned dvakrát. Předně stát soukromým firmám vlastně vzkázal, že kromě případné pomoci zaměstnanců jej nic jiného nezajímá a nechce přijmout odpovědnost, že krizi vlastně způsobil sám svou ostrou reakcí na domnělé nebezpečí.

Druhý vzkaz je asi ještě smutnější: vláda nastalou situaci chce využít k tomu, aby za málo peněz ovládla, byť legálně, podniky, o něž má zájem. A odtud ke zmíněnému znárodňování už opravdu není zase tak daleko.