František Mertl se v Třebíči narodil šestnáctého března 1930. Mládí strávil v Brtnici a v Praze, rodné město má však pořád v srdci. „Mám tu stále několik kamarádů a švagrovou. Řada přátel mě ale opustila po tom, co jsem emigroval, někteří mě dokonce prosili, abych jim přestal psát, že z toho mají potíže," vzpomíná výtvarník. V roce 1958 emigroval za svoji přítelkyní do Francie, kde se také oženili, spolu jsou 55 let. Na jihu Francie strávil Mertl dvě třetiny života. „Francie se pro mě stala opravdu výjimečnou zemí. Žiji tam padesát pět let a ani na vteřinu jsem nelitoval. Moc mě mrzelo akorát to, že jsem nemohl přijet do Československa na pohřeb tátovi," pohnutě říká.

Do své vlasti se po revoluci začal pravidelně vracet. V Třebíči poprvé vystavoval v roce 1997, už za půl roku zde bude mít jeho dílo trvalé místo.

Proč jste se rozhodl darovat svoje obrazy zrovna Třebíči?

Já jsem se tady narodil a ono do té rakve se toho moc nevejde (usmívá se). Pořád mi ale zbývá dost energie do další práce. Třebíč mi v roce 1997 udělala moc hezkou výstavu v Malovaném domě a od té doby jsem se často jezdil. Mojí galerii už tehdy navrhoval doktor Kříž, který tehdejší výstavu zahajoval. Pak to nějak zapadlo a na povrch se vše znovu dostalo až nedávno po rozhovorech s panem starostou Heřmanech, který o obrazy projevil zájem. Veliký kus práce na tom udělala i paní Hanáčková z MKS a místostarosta pan Pacal.

Za jakých podmínek městu vaše dílo darujete?

Já jsem obrazy nabízel za předpokladu, že o ně bude zájem a že budou přístupné veřejnosti, že nebudou ležet někde ve sklepě. Ze začátku se mluvilo o sýpce nad zámkem, která se kvůli tomu měla opravovat, ale nakonec se nabízí prostory v Národním domě, což je také dobré řešení. Je to přímo na náměstí a prostor galerie dovolí pověsit třicet nebo čtyřicet děl.

Prý budete do galerie vytvářet jeden úplně nový obraz, je to tak?

Momentálně na jednom plátně pracuji. K vytvoření definitivní sestavy toho, co v galerii bude, však ještě potřebuji odstup. V hrubých obrysech to je připravené, v červenci za mnou do Francie přijede doktorka Dohnalová a společně se na to podíváme a rozhodneme.

Uvažoval jste i o jiném místě, kde svoje dílo vystavit, nebo byla Třebíč první volba?

Třebíč byla první volba. Ono je důležité najít někoho, kdo o něj má zájem, já nebudu nikde běhat a nabízet svoji práci. V Třebíči zájem byl, tak jsme se dohodli. Já také potřebuji určitou část mé práce mít u sebe, protože ještě pořád pokračuji v práci i ve výstavách, jedna se příští rok v létě chystá v ostravském muzeu.

Takže nějaké obrazy v ateliéru zbyly?

Určitě (usmívá se). Přece jenom je to více než padesát let práce, i když z ní pochopitelně také žiji. Velká část mé práce už je tak v soukromých sbírkách.

Máte představu o tom, kolik jste toho mohl za život namalovat?

Ne ne. Mám jednoho kamaráda, který čísluje každou svoji kresbu a každé plátno, to obdivuji, ale já to nedělám. Každopádně to musí být stovky a stovky.

TADEÁŠ MAHEL