Mordor v tomto případě není ona fiktivní „Černá země" tak, jak ji známe z Tolkienových příběhů. „Mordor je známá a lezci uznávaná lezecká cesta po ledu v Eisareně v rakouském údolí Anlauftal ve východní části Vysokých Taur, s délkou 300 metrů a obtížností nejtěžších délek WI5," vysvětluje Jaromír Čejka.

Jak jste se dostal k tomuto zimnímu lezeckému výjezdu?

Pokaždé když se mi ozve kamarád a výborný lezec Honza ze Znojma, že shání spolulezce, slibuje to zajímavou akci. A tak to bylo i tentokrát. Spolu se zimou začala sezona lezení po ledu. Tak jsme čtvrtý lednový víkend vyrazili.

Předpověď počasí ale tehdy nebyla nic moc.

Hlásili sněžení, vítr a zimu, ale říkali jsme si, že se třeba meteorologové pletou, trochu jsme v to i doufali. Už cesta přes Salzburg a Gad Gastein do obce Böckstein nebyla díky sněžení nic moc. Po půlnoci z pátku na sobotu jsme už byli na místě na odstavném parkovišti pod Anlauftalem. Venku bylo mínus 10°C a auto, ve kterém jsme spali, po vypnutí motoru pěkně rychle vychládalo.

Na cestu do Eisareny uzavírající údolí Anlafutal jste se tedy vydali v sobotu ráno?

V sobotu ráno. Lehce sněžilo, obloha byla šedivá a tak se nám z vyhřátých spacáků moc nechtělo. Voda v lahvích v autě byla zamrzlá, takže jsme se měli na co těšit. Do batohu jsme uložili lezecké vybavení a vyrazili jsme. Honza znal cestu k ledopádům a s těžkým batohem a v prudkém stoupání jsme se pěkně zahřáli.

Jak dlouho trvala cesta k ledopádům?

Po hodině a půl výstupu od auta jsme došli na konec údolí a v prudkých a vysokých úbočích jsme už ledopády uviděli. A safra, pomysleli jsme si, ten náš vybraný vypadá až hrozivě, a to jak délkou, tak i svým sklonem.

To vás ale neodradilo od plánovaného výstupu.

To ne. Kolem jedenácté jsme už měli na sobě lezecké vybavení a byli jsme navázáni na poloviční lana. Vyrazili jsme do první lanové délky. Se zkušenějším spolulezcem je to vždycky prima, jen je potřeba napočítat lanové délky tak, aby na něj vyšly ty těžší. Navíc se mi naskytla možnost něco dalšího se přiučit. První délku jsem lezl já, byla mírnější za WI3-4, po zhruba 40 metrech jsem dělal první štand.

Promiňte laikovi jeho neznalost, ale co je štand?

Štand, to je místo vytvořené prvolezcem, na kterém se sám zajistí a z kterého následně jistí druholezce. Když se potom na štandu sejdou, vystřídají si pozice ve vedení cesty. Při lezení po ledu se štand vytváří minimálně ze dvou šroubů do ledu, nebo z kombinace šroubů a Abalakových hodin. Při lezení v ledu se štand buduje mimo hlavní směr lezení, aby na jistícího nepadaly kusy ledu od cepínů a maček prvolezce.

Vraťme se ale k vámi lezené cestě Mordor.

Po prvním štandu jsem byl pěkně zahřátý a říkal jsem si, že to půjde. Dobral jsem lana, začal jistit parťáka. Přitom, jsem ale pomalu chladl. Když pak dolézal Honza na štand, byla mi díky větru pěkná zima. Ale ani on nevypadal moc šťastně.

Byla mu zima i při lezení?

Stěžoval si na řádně promrzlé ruce, se kterými se těžko držely cepíny, natož když měl vrtat šrouby do ledu pro postupové jištění. Když se trošku zahřál, pokračoval do druhé, těžší délky za WI4-5. Po vytvoření druhého štandu jsem lezl já a byl jsem kvůli dlouhému jištění pěkně promrzlý, ruce na tom byly nejhůř. Po dolezení na druhý štand jsem je měl zmrzlé tak, že mi bylo do breku. K tomu jsme se díky pozdnímu nástupu k lezení rozhodli, že by to pro tento den mohlo stačit a tak jsme si připravili slanění přes dvojité Abalakovy hodiny a zmrzlí jako drozdi jsme slanili do údolí.

Čekal vás tam vyhřátý pokojíček s měkkou postelí?

Naše výlety jsou nízkonákladové, takže žádný vyhřátý pokoj v penzionu, žádná teplá večeře. Šli jsme pěkně k autu, u něj jsme si na plynových vařičích uvařili čaj na večer, ráno a na další lezecký den. A také polévku z pytlíku, abychom měli alespoň něco teplého do žaludku.

Takže druhý pokus jste nechali na neděli. To už jste určitě vstávali o něco dříve, ne?

Pokud jsme to chtěli vylézt celé, tak jsme museli vstávat brzy. Takže v neděli v 5.30 ráno jsme se vysoukali ze spacáku a po šesté vyrazili. Počasí bylo stejné, jako v sobotu, jen o něco větší zima i vítr. Po půl osmé jsme už stáli pod stěnou a šli jsme na to. Honzova poznámka, „je divné, že jsme tu sami, to bude něco špatně" měla něco do sebe.

Podmínky k lezení zřejmě nebyly právě ideální.

To rozhodně nebyly. Vyměnili jsme si pořadí lezeckých cest, on první, já druhou. Díky hotovým štandům jsme byli rychlejší. Na druhém štandu jsme ale díky větru už zase byli jako rampouchy, i když jsme si vždy na jištění oblékali navíc péřové bundy. Honza nalézal do třetí délky za WI5, která se zdála lehčí, než nakonec byla a vybudoval třetí štand. Když jsem za ním dolézal, ani jeden z nás už necítil prsty na rukou a nohou.

To byl takový mráz?

Bylo mínus 15° C, k tomu fučelo a sněžilo. Měli jsme toho dost, a to jsme byli teprve v polovině. Vybudovali jsme Abalaky pro slanění a rychle jsme se snažili dostat se odtamtud pryč. Druhý pokus prostě nevyšel, takže jsme tam pověsili pytel.

Pověsili pytel?

Mezi lezci je to takové zaběhlé označení pro cestu, kterou se jim nepodařilo dolézt až nahoru. Prostě se to jen tak říká.

Takže jste se po bezpečném slanění vraceli svižně k autu?

Při návratu do auta jsme se řádně zahřívali pěkně vychlazenou Becherovkou. Ovšem led jsme do ní nechtěli, toho jsme měli za poslední dva dny dost. Doma s teplým čajem a lehce omrzlými malíčky se mi pak už při vzpomínce na tuto akci ta zima tam nezdá tak velká, jak byla. Asi by to chtělo více se otužovat a trénovat lezení v ledu. Nebylo to vlastně tak strašné, kdykoliv jsme mohli utéct do civilizace a za dvě hodiny být v teple. O to více si obdiv zaslouží lezci na osmitisícovkách, kteří takhle a daleko více „klepou kosu" po celé týdny. Klobouk dolů.