Povyprávět o tom může očitý pamětník, František Janáček, jehož otec František je v hájovně ukryté v lese spolu se svou ženou Antonií ukrýval.

„Ta léta byla bohatá na sníh. My kluci, sedm a devět let (František má ještě bratra Josefa - pozn. aut.), jsme byli ve vsi u dědy a babičky, abychom se nemuseli plahočit ve sněhu do školy," vysvětluje po letech Janáček. 

Chlapci si všimli, že si matka, vždy když se po cestě z nákupu zastavuje u rodičů, s jejich dědou i babičkou tajně šuškala. Až těsně před vánoci dospělí dětem vše pověděli.

Ani nezasalutovali

„Oznámili nám, že vánoce budeme trávit ve společnosti nějakých četníků. Bylo nám ale důrazně řečeno, že nesmíme nikomu nic povědět, jinak že by otce i matku zastřelili. Děda nás pak vedl do hájovny a my se vytahovali, jak budeme před četníky salutovat. Když na nás však vykoukl ten, co měl hlídku, udatnost byla ta tam," vzpomíná Janáček. 

V chalupě čekalo dalších deset mužů, většinou z tehdejšího Sovětského svazu. „Chovali se přátelsky a stud nás brzy přešel. Byli u nás už od 18. prosince. Nikam nechodili, pouze jeden večer jich šloněkolik  na akci ke Světlé nad Sázavou, ale do rána byli zpět."

Partyzáni tady čekali na další skupinu. Tu hajný už dříve odvedl ke Sloupnu a partyzání odtud vyrazili vyhodit do povětří trať k Přelouči. Oněch šest mužů však k místu určení nedorazilo.

Po shodě okolností se museli zastavit k odpočinku v domku ve vsi Krasnice. Jenže po zradě byli v jednom z domků obklíčeni německými vojáky a po tuhém boji přemoženi nacistickou přesilou.

Zelí rovnou do horké polévky

„S ostatními jsme se postupně seznamovali, tak trochu jsme jim i rozuměli. Spali v postelích napříč po čtyřech, vedle měli židle, na nich prkno a tam si vždy natáhli nohy. Jeden však byl vždy venku na stráži a dva uvnitř bděli při světle petrolejky. S sebou měli pochopitelně i vysílačku. Základem jejich hutné polévky byly brambory a zelí. To se syrové dávalo do vroucí polévky a ihned jedlo. Každý druhý den pak bylo k jídlu pečené maso, které bylo naložené ve škopku. Chléb obstarávala matka sama. Aby nebyla nápadná velkým nákupem, ráno šla do Slavětína, pak do Peršíkova a odpoledne do Borové. Tři chleby stačily, ale úkol to byl namáhavý," vzpomíná Janáček

„Partyzáni do okolí nevycházeli, obávali se prozrazení. Do Borové šli na Štědrý večer, a potom ještě na Boží hod. V obchodech a trafikách brali zásoby a nechávali za ně jenom prý jakási potvrzení. Na Štěpána však už odešli. Byl to totiž nejzašší termín čekání na druhou skupinu," dodal pamětník.

Do hájenky pak ve zbytku války chodili partyzáni už spíše v menších skupinkách po třech, nebo čtyřech, až na velikonoční pondělí se jich tu prý objevilo hned dvanáct.

Hajný Janáček, který byl později zatčen Gestapem, měl s rodinou několikrát také štěstí. Stávalo se, že jeden den byli v hájovně partyzáni a druhý den dorazili Němci. Ale naštěstí tady nebyli nikdy přistiženi. Peršíkov tak nezastihl krvavý osud, který potkal v podobné době například nedaleký Krucemburk.

Máte také podobný příběh z válečných let? Pokud ano a chcete jej sdělit ostatním čtenářům, pište na email: jakub.janacek@denik.cz.