Navzdory zrakovému handicapu hraje na tři nástroje, během učitelské dráhy v LŠU Dobruška vychoval na 130 žáků, z toho sto trumpetistů a hráčů na lesní roh. Založil a byl členem několika souborů. Dodnes skládá a aranžuje.

Letos se zařadil po bok hudebního skladatele Luboše Sluky, prof. Václava Rabase a Ivo Kašpara a převzal Cenu Mezinárodního festivalu F.L.Věka za mimořádný přínos regionu v oblasti kultury.

Co pro vás znamená udělení 
Ceny MHF F. L.Věka?
Pro mě je to velká čest, nečekal jsem to. Když jsem dělal dobrušskou kulturu, tak jsem nikdy nepočítal s tím, že za to budu někdy odměněn.

Můžete se vyjádřit k úrovni festivalu?
Sleduji festival pravidelně, i letos mám abonentku. Jeho úroveň je velkoměstská. Moc se mi líbí a mám z toho vždy velký zážitek.

Čím vás zaujala trubka, že jste si ji vybral jako hudební nástroj?
To je dlouhá historie. Tenkrát jsem chodil tancovat do Lidového domu v Dobrušce na náměstí, kde hrál soubor Josefa Nyčka. Přišel tam Josef Skalický a po dohodě s muzikanty zahrál skladbu, která se jmenovala Číňánek. Jeho hra mě tak zaujala, že jsem šel druhý den za dědečkem Vlasákem a prosil ho, aby mi dal peníze na trumpetu. Peníze jsem tehdy dostal, jel jsem tedy do Hradce Králové a na Husově náměstí jsem si koupil trumpetu od firmy Červený (pozn. Soňa Červená, operní pěvkyně). 
To mi bylo 17 let.

Co je při hře na trubku nejtěžší?
Nejtěžší je prakticky všechno. Je to především obrovská dřina. Můj profesor František Kraml, žák světového trumpetisty Adolfa Schönbauma, mně říkal: Je to strašná dřina, ale za čtyřicet let si na ni zvyknete.

Měl jste nějaký vzor?
Mým vzorem byl Richard Kubernát, člen orchestru Karla Vlacha, který jsme s mými vrstevníky tenkrát doslova hltali.

Jaké další nástroje ovládáte?
Hraju také na housle, to byl můj druhý obor na konzervatoři. Dále jsem tam měl povinný klavír. Prakticky jsem tedy studoval tři nástroje – trubku, housle a klavír.

Byl jste členem několika orchestrů, kde jste se cítil nejlépe?
Nejlépe jsem se cítil, když jsem měl v Dobrušce svůj vlastní Orchestr závodního klubu TOS Dobruška, s kterým jsem hrál od počátku padesátých let do roku 1958. Odešel jsem, protože mně tehdy praskl zub, který mi pak v Praze na klinice opravil mladičký doktor Vláďa Wisinger z Dobrušky, a díky tomu jsem mohl hrát dál a také vystudovat konzervatoř pro nevidomé Jana Deyla v Praze.

Na konzervatoř jste nastoupil v roce 1965. Co jste dělal předtím?
Vystudoval jsem obchodní školu a průmyslovku a vlastně kvůli zraku jsem se dostal na konzervatoř. Potíže se zrakem se totiž zvyšovaly hlavně v zaměstnání. Jednou jsem v práci seděl za tabelátorem a přemýšlel, co dál. Říkal jsem si, mám obchodní školu a průmyslovku, všechno můžu narovnat do tašky a hodit to do řeky. A právě v kanceláři jsem slyšel z rádia, že v Praze existuje slepecká hudební škola, která shání trumpetisty. Později se ukázalo, jak pro mě bylo předchozí studium moc dobré. Bez zkušeností a návyků ze škol bych konzervatoř nikdy neudělal. Všechno se tam dělá hmatem rukama, poslepu a zpaměti. Každá etuda, každá skladba se hraje zpaměti.

Mohl byste vzpomenout na váš maturitní koncert na Žofíně?
To bylo v červnu 1970. Pozvánku jsem poslal i do továrny Adast, kde jsem předtím 17 let pracoval. Na můj koncert přijela početná skupina, snad plný autobus, Dobrušťáků. S nimi jsem se pozdravil před Žofínem, když mě vedla profesorka Janatová na koncert.
Během koncertu mě doprovázel orchestr AUS Víta Nejedlého, který v té době řídil mladičký dirigent Jiří Bělohlávek, dnešní šéf České filharmonie. Hrál jsem skladbu Pavla Josefa Vejvanovského Baletit pro tabula, což je hudba k tabuli, k jídlu, protože tenkrát si panovníci k jídlu nechávali od svých orchestrů hrát. Vejvanovský byl vynikající trumpetista, který pracoval v Kroměříži a napsal asi 70 skladeb, dochovalo se ovšem zhruba 50.

Podílel jste se mnoho let na výchově nových hráčů na trubku na ZUŠ v Dobrušce. Kdo z nich vám utkvěl v paměti?
Jako učitel jsem tam nastoupil 1. září 1972 po skončení studia v Praze a učil jsem šestatřicet let. Za tu dobu mně utkvěla v paměti hlavně dvě jména. První je Stanislav Kupka (pozn. člen Dobrušského žesťového sdružení, spolku Dobrušská klasika a týmu organizátorů MHF F.L.Věka) a druhý žák, na kterého vzpomínám, byl Josef Frýda – velmi nadaný trumpetista, který bohužel tragicky zahynul při jízdě na kole. To byli první dva moji žáci a na ně nemohu zapomenout.

Máte radost, že vaše fanfáry v podání Dobrušského žesťového sdružení pravidelně znějí na různých kulturních akcích?
To víte, že ano, dělají mi stále radost. Mám ale dojem, že Dobrušské žesťové sdružení, které jsem založil 28.5.1985, hraje po celé republice, ale málo v Dobrušce, kde je slyším hrát jen dvakrát nebo třikrát ročně.

Zvou mě i na zkoušky a já je se zájmem sleduji – když je potřeba, tak jim poradím nebo opravím nějakou chybu. Se sdružením stále spolupracuji v tom smyslu, že pro soubor, který má sedm hráčů – pět trumpet a dva lesní rohy – upravuji melodie a skladby, které chtějí hrát.

Kdo ještě hrál vaše skladby?
Moje fanfáry, kterých jsem napsal celkem sedmnáct, vydala slepecká tiskárna v Praze a „šly" po celé tehdejší Československé republice. Publikaci dostali ve všech „zuškách" a bylo jich celkem 462.

Co pěkného jste v poslední době slyšel?
Krásnou hudbu poslouchám na stanici Vltava. Jednou tam dokonce mluvil vynikající varhaník, pocházející z Dobrušky, Pavel Svoboda. Tehdy mě úplně zaskočilo, když se z radia ozvalo: Zdravím pana Železníka, kterého si vážím, pokud nás poslouchá.

Dana Ehlová