Jim je teplo, mě zima. Ale následný rozhovor, který se točí hlavně kolem jejich druhého domova Grónska, mi rozehřívá nejen tělo, ale hlavně duši. Když totiž o Grónsku, kde manželé s přestávkami žijí takřka dvacet let, mluví, člověk má tendenci hned druhý den se tam vydat.

Nejdříve jste se vyučil štukatérem. Poté jste na pražské konzervatoři vystudoval hru na flétnu. S klasickou hudbou jste vystupoval na koncertních pódiích celého světa. Jak se tedy „pískající štukatér" ocitl až u polárního kruhu?
J.K.: Já jsem musel být v minulém životě Eskymák. A také možná, jak říkají mí někteří kamarádi, jsem převtělením Jana Eskymo Welzela. Nicméně už jako malý kluk jsem rád četl knihy o dobývání polárních oblasti. Když mi pak bylo asi třináct let, tak jsem se rozhodl, že budu polárníkem.

Ovšem tehdejší režim vám tento sen nechtěl nikterak splnit.
J.K.: Nerad to říkám, ale kvůli mému „buržoaznímu" původu, otec měl živnost, jsem se nedostal na studium mé milované kartografie. Tak jsem nakonec vystudoval konzervatoř, obor flétna a dirigování. Ale jak říkám, každý režim má své.

A kdy přišla první zkušenost s polární září?
J.K.: To bylo v roce 1972 kdy jsem se zúčastnil polární expedice. A možná se i tehdejší režim sám podivil nad tím, že jsem se z ní vrátil.Ještě před návratem jsme si s kamarády říkali, že už nikdy do tak hrozného počasí nepojedeme. Ale jakmile jsme přijeli, hned jsme si řekli: „Kluci, kdy zas pojedeme zpátky?"

Čím to?
J.K.:Říká se tomu arktický virus, ale je nakažlivý jen pro toho, kdo je vnímavý.

Ale na první expedici jste ještě nebyl se svoji ženou Alenou?
A.K.: Ne, to jsem s ním nebyla. Prý se do takového prostředí ženy ani neberou, nehodí se tam. Je to jen chlapská záležitost.

Od polární expedice však poté uteklo bezmála dvacet let, než jste se do země ledu vrátili. Čím vám tento kraj učaroval?
J.K.:V tu dobu jsme již měli sježděný celý svět, ale stále jsme chtěli Grónsko více poznat.

A.K.: Na toto téma jsme se bavili s několika našimi přáteli, kteří tu oblast také poznali, například s Pepou Sekyrou, prvním Čechem na jižním pólu. Nikdy jsme však nebyli sto tuto otázku plně zodpovědět. Prostě něco vás tam láká. Asi ta touha po blyštícím se ledu, upřímných a nezáludných lidech a krajině úsporné ve svém projevu. Život tam je nesrovnatelný s tím, co žijeme v Evropě. My sice máme plná ústa ekologie, ale oni ji tam žijí.

Eskymáci však hned tak někoho k sobě nepustí. Co je tak těžší, naučit se jejich řeč, nebo se s nimi spřátelit?
J.K.: Důležité je nejdříve to srdce mít. Nám trvalo přes pět let, než jsme překonali ten „kopec".

A.K.: Jejich řeč je to naprosto příšerná. Zvládnout ji, to je nadlidský výkon. Kdyby dali jejich překlad v televizi, tak jedno jejich slovo zabere půl obrazovky. Ale je to asi tak nastejno složité. Oni vás vezmou až tehdy, když zjistí, že to s nimi myslíte opravdu v dobrém a že se o ně hluboce zajímáte. Nejvíc je urážejí turisté, které zajímají pouze ledovce a všechno ostatní je nezajímá.

Ale nejsou to jen ledovce, co Eskymákům na turistech vadí nejvíce?
J.K.: Také jim vadí jejich chování k nim. Když takový turista přijede, hned se ptá, kdy konečně uvidí ty Eskymáky. Na to jim říkáme: „Vždyť mezi nimi jste." Oni si myslí, že to je jako v Americe, kde přijedou mezi Indiány, ti vylezou z maringotky od televize, nasadí si čelenku a dělají to své umbajkví.

A.K.: Ke komerci by se nikdy Eskymáci nepropůjčili. Můžu to dokumentovat jedním příběhem, kdy jsme prováděli turisty. Mezi nimi byla jedna dáma, která již nesnesla, jak ji štípou zdejší komáři. Ta dáma se proto rozhodla, že štípancům unikne lodí na moře. Otočila se a jako na slouhu zavolala na jednoho Eskymáka: „Hej, hej." To mi nedalo a osočila jsem ji, že to není žádný její podřízený. Eskymák to však pochopil a bez mrknutí oka dámě odpověděl, že má moc práce. A přesto, že mu nabízela nemalou částku, tak se otočil a šel pozorovat tuleně.

Když jste se do Grónska takřka před dvaceti lety vydali, už jste tušili, že to bude váš druhý domov?
J.K.: To přišlo postupně. My jsme tam mohli například učit na škole, nebo provádět výzkum. Ale to nebylo to, co jsme chtěli. My, protože jsme se stali Gróňany, tak jsme o této úžasné zemi chtěli předávat povědomost tady. A nutno podotknout, že tady je ta povědomost minimální.

Když jste do Grónska přijeli, bylo pro vaše přijetí výhodou, že jste z Čech, tedy ze země, která je skrze České, tedy vlastně Moravské, bratry s Grónskem úzce spjata?
J.K.: Je zajímavé, že oni si o misionářských misích donedávna mysleli, že nepřišli od nás, ale že se jednalo o Němce. Teprve mi jsme jim museli udělat osvětu.

A.K.: Ani Dánové nikdy nešli tak daleko, aby zjistili, že jsou z Čech a Moravy.

A jak to tedy bylo?
A.K.: Do Grónska dorazili v roce 1733 jako misionáři bratranci Stachové a Christian David z německého Herrnhutu, kam odcházeli z Čech a Moravy. Všichni byli členové po Bílé hoře rozprášené Jednoty bratrské, jejímž biskupem byl Komenský. Tehdy byli Čeští (později nazývaní Moravští) bratři pronásledováni katolíky. Misionáři pak byli v Grónsku dalších 167 let, než misie předali dánsko-luteránské církvi.

Málo lidí to ví, ale Krkonoše a Jizerské hory mají ledacos s Grónskem společného. Například zdejší korálky.
A.K.: Korálky, které najdete na každém grónské kroji, opravdu pocházejí z oblasti Krkonoš a Jizerských hor. Prapůvod výroby skleněných korálků nacházíme sice v italských Benátkách, ale postupně se jejich výroba přesunula i do Krkonoš a Jezerských hor, hlavně Jablonce nad Nisou. Odtud pak putovaly přes Hamburk do Altony. Z ní vyjížděly lodě s náklady barevných korálků až do Grónska. Po našem mnohaletém bádání a studiu víme, že grónské kroje postupně vznikaly až po příchodu misionářů Moravských bratří.

I v Grónsku se však dá také vylézt na Sněžku?
J.K.: Ano to se dá, i když je o malinko nižší, než v Krkonoších. Souvisí s významným badatelem a topografem přelomu devatenáctého a dvacátého století Juliem Johannesem Ludovicusem Payerem. Ten zde při jedné z rakousko-uherských polárních expedic , kdy se podílel i na objevení Země krále Viléma a Fjordu císaře Františka Josefa, objevil v této oblasti horu, která od něj dostala název Schneekoppe (jako česká Sněžka).

Od cesty na největší ostrov světa by Čecha, coby milovníka alkoholu, však asi odradil tamní „suchý zákon".
J.K.:Ten tam opravdu mají, ale funguje jen do určité míry. Například v obchodech je alkoholu co hrdlo ráčí. V pátek úderem poledne však padne mříž a celý víkend alkohol neseženete. Ale opilce aby jste v Grónsku pohledal. Víc jich najdete v Praze kolem hlavního nádraží. Zajímavostí Grónska také je, že tu vůbec neexistují bezdomovci. Každý zde má právo na byt.

A.K.: Je však zajímavé, že Eskymáci mají rádi pivo. Vaří ho dokonce v Nuku v dánské licenci. Bohužel Dánové přivezli do Grónska Akvavit, což je pomalu čistý líh. Když to Eskymáci zkombinují, tak je to položí.

Eskymáci asi nejsou na alkohol stavěni?
J.K.: Oni mají dehydrogenázu, což je nedostatek odbourávání alkoholu. Je to stejné jako u Indiánů.

A.K.: Tento nedostatek enzymu, který odbourává alkohol, je u Eskymáků dán historicky. Neměli totiž z čeho alkohol vyrobit.

K pití patří i jídlo. Jaké to bylo zvyknout si na zdejší stravu? Někde jsem četl, že vám velmi dlouho chybělo vepřové?
A.K.: To už je dávno. Teď se i vepřové dováží z Dánska. Jinak takový tuleň, to je strašně dobré maso. Jen se nesmí péct, to se vysuší. Kromě toho jíme hodně ryby. Když z Grónska odlétáme, jsme rybami snad i cítit.

J.K.: Jinak je zajímavé, že Eskymáci nikdy nepotřebovali vitamín C. Ten není jen v citronu, ale i v podkožním tuku narvala i velryb. To se cucá a má to desetkrát víc céčka, než citron.

Když s vámi člověk hovoří, připadá mu, že Grónsko nemá vlastně žádnou chybu. Jen je tam asi ukrutná zima. Dá se tedy s nadsázkou říci, že se do Čech přijíždíte ohřát?
J.K.: V podstatě ano, teď je tam osmnáct stupňů pod nulou. Tady je teď asi tak, jako tam v květnu.

A.K.: Mě je horko všude. Tam je jiná zima, suchá. Pobývám tam i s kardiostimulátorem a můj kardiolog říká, že je to šílený a že to ještě neviděl. Grónský vzduch je prosycený kyslíkem, doslova kyslíková bomba. Proto je mi tam tak dobře.

Po tolika letech můžete i posoudit, jaký je rozdíl mezi našim a jejich smyslem pro humor?
J.K.: Těžko říct. Ale zas velký není. Mají například rádi humor kreslený. Například jak se Eskymák stěhuje do Iglů bez elektřiny a na kajaku má všechny možné výdobytky současné techniky, a to i lednici. Dokáží se smát sami sobě

A jaké mají povahové vlastnosti?
A.K.: Jenda z nejúžasnějších je trpělivost. Další je neokázalá laskavost. Dále si třeba nenadávají. Samozřejmě jsou tam také výkyvy. Zatím je to úžasné.

Bojíte se, že i k Eskymákům jednou doputuje „civilizace"?
J.K.: To se bojíme. Ale co je vlastně civilizace? Násilí, krádeže, vraždy? Tady se k tomu někdy dává rovnítko. Civilizace není, že mají mobily, to je technický pokrok. Ale bojíme se, že ztratí ty své laskavé vlastnosti.

Často se lidé chvástají kolik najezdili ten a ten rok kilometrů v autě. Kolik vy ročně naplujete kilometrů?
J.K.: Máme malou lodičku a naplujeme 600 až 800 kilometrů, ale je to podle možností. Jednou v zimě jsme zamrzli tak, že ani ledoborec to nedokázal prorazit. Pak jsme se z toho dostali. Ale jsme tak posedlí Grónském, že si z toho nic neděláme.

A psích kilometrů?
J.K.: Psi tolik nepotřebujeme, to je spíš pro zábavu. Používáme hlavně vrtulník, nebo loď. Psí spřežení jezdí hlavně v období zimy. Největší mráz je tam v březnu.

A.K.: Kdo je slabší povahy, tomu psí spřežení nedoporučuji. Po kamenech a ledu, moc sněhu tam není, jedou jako šílenci. Pokud někdo vyhledává adrenalin, tak mu vřele tamní spřežení doporučuji. Sedněte si na saně, zapřahají vějířovitě, nejsou tam totiž stromy, a když ztratíte pozornost, tak vyrazí. Hlavní pravidlo proto je Držet se a nepouštět. Navíc na psi musíte eskymácky. A pokud použijete bič, tak jedině nad psy.

J.K.: Zajímavostí pak je, že v Grónsku nesmí být jiní psi než tamní rasa. Na to jsou dost přísné zákony.

Ještě se vrátím k českým stopám. I vy tu za sebou jednu zanecháte. A ne zanedbatelnou. Byl jste v týmu, který zmapoval cestu ledovce, který se v Grónsku utrhl a poté způsobil zkázu Titaniku.
J.K.: Jsem skromný a tak bych to tak nepřeceňoval. Byl jsem jedním z badatelů významné přírodovědecké instituce s názvem Dánský polární institut, a měl jsem tu čest spoluvypočítat cestu ledovce, který se z Grónska utrhla v červenci 1909 a 12. dubna 1912 narazil do Titaniku. Prostě jsem jen u toho byl.

Co říci závěrem?
J.K.: Eskymáci mají jeden z nejsrdečnějších pozdravů, které jsme kdy slyšeli. Říkají „Ichu", což v překladu znamená „Máme vás rádi". Pozdrav také odkazuje na eskymáckou otevřenost srdce.