Aby byla sbírka hotová, zbývá vytvořit ještě dvacet takových reliéfů. Nyní panovníci s manželkami přebývají v Městském muzeu a galerii Svitavy, kde zůstanou do poloviny ledna. Kromě reliéfů panovníků je Jarmila Haldová známá svými betlémy. Její vyřezávaný Soukenický betlém najdete ve vestibulu Městského úřadu v Rychnově nad Kněžnou. „Snažím se vyřezávat betlémy pro dané místo charakteristické. V Rychnově bylo soukenictví a betlém slouží i jako národopisná pomůcka pro představu, jak sukno vznikalo," vysvětluje jeho autorka JARMILA HALDOVÁ. Bystrý pozorovatel najde mezi figurkami spisovatele Karla Poláčka i celou partu kluků z díla Bylo nás pět.

Jarmila Haldová– narodila se 3. prosince 1951
– výtvarnice, ilustrátorka, autorka loutek a řezbářka
– ilustrovala Pohádky z Orlických hor Josefa Lukáška, Na přástkách v Podorlicku Eduarda Weise, Příběhy ze starých listin Jiřího Macha, Babička vypravuje Jiřího Frýzka
– autorka vyřezávaných i papírových betlémů
– autorka botanických ilustrací publikovaných i v zahraničních odborných časopisech
– v roce 1975 se s rodinou přestěhovala z Prahy do Sedloňova
– od roku 1991 je sedloňovskou kronikářkou
– dcera akademických malířů manželů Havlíkových, její otec Václav Havlík pracoval jako
loutkoherec v Divadle Spejbla a Hurvínka a později byl mnoho let scénografem a šéfem
výpravy v Ústředním loutkovém divadle (dnes Minor)
– vychovala čtyři syny a má dvě vnoučata

Jak vás napadlo vyřezat soubor reliéfů českých panovníků a jejich manželek?
Vždycky se mně líbily obrazy panovníků v nadživotní velikosti, kterými bývají ozdobené hodovní síně zámků. Pak jsem začala vyřezávat soubor dvaatřiceti reliéfů českých světců, kteří jsou u nás známí a oblíbení. Jednalo se o nízký reliéf určený pro nevidomé. Protože na výstavu společně s nevidomými dětmi přijde i jejich doprovod, trochu jsem dřevo namalovala, aby působilo veseleji. Přitom jsem si říkala, jak by bylo pěkné detailně je vymalovat a vytvořit i reliéfy českých panovníků. A tím to začalo.

Jak vzniká takový reliéf?
Předchází tomu studium, které se nedá úplně časově spočítat, a vytvoření skic. Když už člověk ví, co chce udělat, trvá vyřezání a nabarvení přibližně tři týdny. Studuji většinou celé jedno období a pak dělám najednou několik panovníků nebo panovníka s manželkami, aby byli tak nějak pohromadě.
Vaše reliéfy panovníků jsou známé tím, že všechny vyřezané motivy odpovídají dané době. Potřebujete mít všechno podložené fakty?
Snažím se mít vše podloženo buď fakty o životě panovníků, nebo aspoň dobovými reáliemi, ať se to týká předmětů, oblečení nebo vzorků na látkách. Vše musí být autentické. Samozřejmě u starších panovníků těžko seženu vzor na oblečení, pokud tedy není na nějakém obraze, ale i tomu se snažím vyhýbat a raději je vytvořím originálně, než abych jen použila předlohu. Například u manželek Karla IV. je rekonstruované jejich oblečení z hrobky, střihy mohu snadno použít a vybrat vzor látky odpovídající jejich době.

Který panovník nebo jeho manželka vám dal nejvíce zabrat, co se týče přípravy a hledání informací?
Samozřejmě ti nejstarší, protože o nich máme málo zpráv. Musím si pomáhat i pomocnými vědami historickými, jako je studium oděvů, zbraní nebo šperků, a vycházet z toho, co je zobrazeno v okolních zemích. V našich sbírkách se ale zachovaly třeba vzory hedvábí, které nejspíš mohli panovníci nosit. O některých postavách známe mnoho informací, ale na druhou stranu třeba u manželek Habsburků nevíme, čím se zabývaly a co je bavilo. Jako poslední jsem zatím vyřezala Amálii Vilemínu a přišlo mi smutné, že nevíme, jaké měla osobní radosti a záliby.

Kde pobývají panovníci, když zrovna nejsou na výstavě?
Když nejsou vystaveni, mám je u sebe doma. Většinou ve škatulích a vyndáme jen některé. Nedávno jsem vyřezávala Karla VI. a vyndala jsem si z krabice jeho bráchu, aby spolu figury souzněly a navazovaly na sebe. Mezi výstavami se doma nějakou chvíli zdrží, aby jim po drobných retuších zaschly barvy. Říkám, že jim dělám make-up, protože občas si při převozu odřou nosy a mají oděrky. Nosejky většinou potřebují znovu narůžovět.

Jejich převoz je asi náročná akce…
Je to náročné, co se týče objemu. Mám na ně banánové krabice a do každé se vejde osm až deset reliéfů podle tloušťky fošen. Zatím jsou ve třinácti krabicích, které se do naší škodovky doposavad ještě vešly,… ale až přibudou další, už se nevejdou (dodává se smíchem).

Až dokončíte sbírku všech sto třiceti dvou reliéfů, kde budou?
Zatím jsem to neřešila a líbí se mně, jak putují. Bývalý pan poslanec Josef Ježek ze Sedloňova jednou řekl, že panovníci podnikají inspekční cesty po Česku a nestačí se divit. Líbí se mně, že si pojezdí po celé republice a vidí je co nejvíc lidí. O jejich výstavy mají zájem především tam, kde na ně navedou i školy. Po nějakém čase se také panovníci často vrací na místo, kde už byli vystavení.

Jaké dřevo používáte a kde ho sháníte?
Vyřezávám z lipového dřeva, což není těžební dřevo a na pile ho nekoupíte. Čas od času se nějaká lípa rozlomí nebo hrozí, že by mohla spadnout. Dost často se stává, že mi majitel dřevo nabídne. Teď mám velkou zásobu. V zámecké zahradě v Kvasinách stála krásná lípa, kterou zničil orkán Kyrill a majitelka zámku mi dřevo nabídla. Byl to tak obrovský strom, že dřevo z něj mám snad nadosmrti.

Proč používáte zrovna lipové dřevo?
V minulosti se figurky dělaly z různých dřev, ale lípa je pro mě nejdostupnější, dobře se opracovává a pěkně se na ni maluje, protože je bílá a nepouští žádnou svoji barvu jako třeba ořech. Bílý je i javor, ze kterého se také vyřezává, ale to je tvrdší dřevo a vhodnější pro vyřezávání detailů. Lípa je měkčí, ale i u malé figurky musí řezbář vynaložit dost síly do rukou, takže ruce mám docela trénované (směje se).

Chodí za vámi i lidé, kteří chtějí mít vlastní figurku od Jarmily Haldové?
Ano a právě na tom je založený betlém v Novém Městě nad Metují. Lidé si objednávají figurku sebe nebo svých příbuzných, darují ji dotyčnému třeba k narozeninám, a pak se dá do betléma. Tím se dostáváme i k neobvyklým profesím a v betlémě najdeme sportovce, provazochodce, včelaře, skauty, otužilce nebo třeba filmaře, který natáčí pod vodou a jeho postavička v betlémě má na sobě ploutve. Pracuji na něm už asi patnáct let a figurek stále přibývá.

To je tak trochu netradiční betlém…
Je to neobvyklý, ale řekla bych, že se nijak netluče s myšlenkou tradičníhobetléma. Lidové betlémy nezachovávaly církevní úzus, ale lidé do nich vkládali všechno možné ze života, čímž z toho vzniká radostný svět. A je to tak správně, protože narození Ježíška má být radostná zvěst. Když v 19. století do betlémů vkládali svoje 
řemesla, my tam ta svá 
můžeme dávat taky.

A váš Hřebečský řemeslnický betlém?
Tento betlém vyřezávám do Lanškrouna. Přemýšleli jsme, jak do něj zahrnout specifika Hřebečska, což je území od Lanškrouna přes Svitavy, Moravskou Třebovou a Zábřeh. V této enklávě žili Němci. Na odsunuté obyvatele, kteří měli své zvyky, se zapomnělo, a proto jsme se rozhodli dát betlému národopisný nádech. Figurky nosí hřebečský kroj, který měl různé varianty, na Lanškrounsku se nosily bleděmodré zástěry, na Svitavsku zase květované. Protože se v kraji pěstoval len, najdeme v betlémě třeba trhačku lnu, ale i další řemesla. Chlév je stylizovaný jako typická stavba Hřebečska, tedy franský dvorec.

Jakou má řezbářství v Orlických horách tradici?
Všude na horách, kde se dřevo těžilo, lákalo lidi k jeho využití pro zábavu i obživu. V Orlických horách se vyřezávalo po domácnostech a figurky si lidé dělali pro sebe nebo na prodej. Kolem Králík byla výroba organizovaná a rodiny chudých horalů vyřezávaly figurky podle předloh. Používala se speciální technika, aby jim šla práce rychle od ruky. Vyřezávali ze smrkových špalíčků, které vařili ve vodě, aby pustily smůlu. Do mokrého dřeva se jim pak lépe řezalo. Představte si to, jako když krájíte třeba košťál od zelí. Vyřezávali jeden typ tělíčka, ke kterému pak lepili ručičky. Když je to mělo uživit, museli udělat třeba třicet panáčků nebo šedesát oveček, což je pro nás dnes skoro nepředstavitelné.

Jste i kronikářka Sedloňova. Váží se k němu nějaké pověsti?
Máme tu několik hezkých pověstí. Ta základní vypráví o tom, jak si jednou majitel panství vyjel na lov do lesa, kde uhlíři pálili dřevěné uhlí. Splašil se mu kůň, shodil ze sebe sedlo a utekl. Uhlíři drahocenné sedlo našli a pánovi ho vrátili. Ten si poctivých nálezců vážil a za odměnu Sedloňovu udělil znak, ve kterém je sedlo a lilie. Jedna z pověstí se váže k sedloňovskému kostelu. Měl stát původně na kopci, kam se navozil materiál na jeho stavbu. Do druhého dne ale někdo stavební materiál přesunul na takový ostroh, kde stojí kostel dnes. Když se to stalo třikrát, usoudili místní, že je to boží přání a věci přenášejí andělé. Taková pověst není na Rychnovsku ojedinělá, objevuje se často jako zdůvodnění, proč kostel stojí zrovna na tom konkrétním místě.

Musíte mít i knižní ilustrace fakticky správně nebo je necháváte na své fantazii?
Mám ráda, když v ilustracích nejsou vyloženě chyby, abychom děti nepletli. Nad Pohádkami z Orlických hor jsme s panem Josefem Lukáškem debatovali třeba o tom, jaké reálie mohou být u pohádky ze 14. století nebo zda může mít hostinský vousy, protože poddaní v určité době vousy nosit nesměli. Pan Lukášek má pro tohle jako pedagog pochopení.

Pocházíte z loutkářské rodiny, máte mezi loutkami svého oblíbence?
Každý musí mít rád Hurvajze. Když jsem byla malá, táta pracoval v Divadle Spejbla a Hurvínka a my jsme měli originály loutek doma, protože řezbář, který pracoval pro Skupu, jich vyrobil vícero. Máma pracovala hodně pro televizi a tam byla úžasná postava čertík Brčko. Když maluju čerty, občas jim jako vzpomínku na toho čertíka dělám pruhované tričko, které on nosil. Díky tátovi jsem se jako malá v divadle dostala i ke zrodu loutek. Skoro raději než krejčovku jsem měla ráda výrobnu, kde se loutkám dělala tělíčka. Moje teta pracovala v kostymérně a tam byla bedna s odstřižky, které jsem si mohla vzít a pak si doma vyrábět vlastní loutky.

U vašich děl vidíme nezaměnitelný rukopis, ale i přesto, inspiroval vás někdo?
Člověk vychází z nějakých vzorů. Mým hlavním učitelem byla moje maminka, 
která ilustrovala mnoho 
dětských knížek a vytvářela loutky i pro televizi. Je autorkou mnoha postaviček, které zná moje generace. Vycházela jsem z toho, co mě naučila, 
a pak jsem si to dotáhla do nějakého svého tvaru. Trochu jsem se od jejího stylu odpoutala, ale nějaké kořeny by se tam určitě našly.
Postavy mají milé výrazy a působí optimisticky. Dokážete vyřezat i zápornou postavu?
To se mně dělá hodně špatně a obávám se, že i ti moji zlí čerti mají v sobě něco veselého. Jsem tak založená, to je od přírody.
Vedli vás doma k tomu, abyste pokračovala v řemeslech rodičů, nebo vám naopak doporučovali zvolit si jinou profesi?
Spíš mě k tomu vedli a od mládí školili, což pro mě bylo užitečné. A myslím si, že o to hodně stáli, abych pokračovala. Moji rodiče byli oba akademičtí malíři a rozmlouvali mně sochařinu, protože je to dřina a spíše pro chlapy. Já jsem usoudila, že je dobré dotýkat se různých disciplín – grafiky, malby, sochaření i loutek, což byla tátova doména. Člověku to více obohatí život.

Pocházíte z Prahy, co vás přivedlo do Sedloňova?
Náhoda. Hledali jsme s manželem místo, kam bychom mohli jezdit, a náhodou jsme se dostali do Sedloňova. Požádali jsme o stavební povolení, což se vleklo, a děti tady mezi tím začaly chodit do školy. Ze vsi za mnou přišli, jestli bychom nejstaršího syna přihlásili do místní školy, aby se naplnil počet dětí. Tak začal Pepa chodit do sedloňovské školy, najednou se nám už zpátky do Prahy nechtělo a zůstali jsme tady natrvalo. Dá se říct, že důvod, proč jsme tady zůstali, byla záchrana školy, která pak fungovala ještě dalších třicet let.

Pokračují v řemesle i vaši synové?
Všichni čtyři mají nadání a baví je to jako koníček. Žádný si to ale nevybral jako povolání. Moje dvě vnoučata zatím studují, ale vidím u nich také hodně nadání a rukodělné sklony.

Jak prožíváte vánoční čas?
Mám Vánoce ráda, protože je díky betlémům dost prožívám po celý rok. Užívám si je ale teprve tak od Božího hodu. Pro každou hospodyni je hrozný fofr připravit Vánoce a já mám také hodně práce s doplňováním figurek do různých domácích betlémů, což je každý rok, a do poslední chvíle jsem tím plně vytížená.

Zuzana Brandová