Iveta Pešatová: Je hezké slyšet, že jsme zachránili život

Besedou provázel páter Jaroslav Mikeš a kromě samotných dobrovolníků se jí zúčastnil také salesiánský kněz. Našemu deníku poskytla rozhovor pracovnice SADBY Iveta Pešatová, která v rámci dobrovolnického programu strávila rok v Demokratické republice Kongo, kde pomáhala vzdělávat tamní děti.

Kdy jste začala s dobrovolnickou činností?
S oficiální dobrovolnickou činností jsem začala před pěti lety, to mi bylo devatenáct let. Stalo se tak víceméně náhodou. Při jedné mši svaté jsem zaslechla, jak salesiánský kněz vyzýval mladé lidi, kteří by měli v týdnu dvě nebo tři hodiny čas zabývat se nějakou dobrou věcí. Jak jsem byla nabitá energií, tak jsem si řekla, že tam půjdu a zeptám se, s čím je třeba pomoci. Jednalo se o práci v Public Relations (PR). Pomáhala jsem v rámci projektu Adopce nablízko, který organizovala SADBA. Práci v oblasti PR jsem dělala v ČR tři roky. Po dokončení bakalářského studia jsem přemýšlela, co udělám s volným rokem. Nakonec jsem se rozhodla využít ten čas nějak smysluplně, a protože jsem pomáhala v SADBĚ, tak jsem znala spoustu dobrovolníků, kteří již měli zkušenosti s pomocí v rozvojových zemích, a rozhodla jsem se, že také odcestuji. Přihlásila jsem se na přípravu a po jejím absolvování odjela na rok do Demokratické republiky Kongo.

Co taková příprava obnáší?
Salesiáni mají velmi dobře vymyšlenou přípravu. Skládá se z osmi víkendů v roce. Začíná se v září a končí v červnu, kdy je slavnostní vyslání. Během té doby jsou dobrovolníci seznamováni se zeměmi, kam jezdí. Každý víkend je zaměřený na konkrétní zemi nebo kontinent. Je to spojené s účastí dobrovolníků, kteří už v těch zemích byli. Ti seznamují budoucí pracovníky s úkoly, které je čekají. Zaměření je také na sociální problematiku, pedagogiku, psychologii, první pomoc, rozvojové problémy, globální tématiku a také spiritualitu, protože jezdíme do salesiánských křesťanských středisek. Probíhá i jazyková příprava. Každý dobrovolník musí v testu prokázat, že v dané zemi je schopný se domluvit.

Popis vaší činnosti byl přesně jaký?
Já jsem pracovala a bydlela v internátu pro devadesát kluků. Věkové rozmezí bylo od šesti do dvaceti let. Byla to mimo jiné i základní škola pro tři sta dětí. Moje práce spočívala v tom, že dopoledne jsem měla na starosti administrativu a poté jsem si brala ty nejslabší jedince z jednotlivých tříd. Ty jsem doučovala francouzštinu, matematiku a další, co bylo potřeba. Odpoledne jsem měla na starosti volnočasové aktivity. Dělali jsme různé kroužky, učila jsem je angličtinu. Tu jsem tedy ještě učila na univerzitě ve městě. Hlavním přínosem ale bylo, že s těmi dětmi člověk tráví prakticky veškerý čas a nahrazuje jim v podstatě sestru nebo mámu. Hlavním úkolem dobrovolníka je ta přítomnost. Naše organizace už tam sedmý rok vysílá pravidelně dobrovolnice, takže je tam zajištěná kontinualita, což je skvělé. Děti už jsou na české dobrovolníky zvyklé.

Jaké mají v Kongu tyto děti uplatnění, když školu dokončí?
Město Lubumbashi, kde jsem byla já, je druhé největší město Demokratické republiky Kongo a má asi dva miliony obyvatel. Tam je to super v tom, že Salesiánská katolická kongregace má, kromě toho internátu, kde jsem žila já, takový systém čtrnácti propojených domů, které spolu spolupracují. Děti z ulice se tam mohou přijít najíst a umýt. Děti, které třeba nemají rodiče nebo je odmítají, což se tam stává často, jsou sociálními pracovníky poslány do salesiánských internátů, kde jsou základní školy. Když tuto školu vyjdou, tak je salesiáni nepustí znovu na ulici, ale dají jim na výběr a děti jdou pak studovat do některých salesiánských středních škol. Tam se vyučí nějaké řemeslo. Například práce se dřevem, práce se železem, automechanik, obuvník a mnoho dalších. Po vyučení se pak salesiáni snaží pomoct najít těm lidem práci. Neříkám, že všichni, ale většina jich najde uplatnění. Je potom hezké, když se k nám ti lidé vracejí do internátu a děkují, že jsme jim pomohli zachránit život a že už mají rodinu a práci.

Hrozilo vám tam za dobu pobytu nějaké nebezpečí?
Demokratická republika Kongo je opravdu velká země. Samozřejmě, co slyšíme v médiích, jako třeba že se tam znásilňují ženy a že tam je válka, to se tam děje. Stává se to však na východě Konga, na hranicích s Rwandou. To bylo dva tisíce kilometrů od města, kde jsem byla já, takže jsem u toho naštěstí nebyla. Východ země je nádherná lokalita, ale střílení je tam bohužel na denním pořádku, takže tam turisté pochopitelně nejezdí. Jinak když jsem chodila přes den po Lubumbashi, tak jsem si připadala mnohdy bezpečněji než v Praze. Ti lidé, přestože byli obrovsky chudí, byli velmi přívětiví. Většinou vám vždy něco nabízejí nebo vás zvou k sobě. Tím ale nechci říct, že by tam nebyly krádeže. Já jsem například pětkrát přišla o mobil (smích).

Martin Vávra