Je mu devětadvacet, soustavně učí teprve tři roky, přesto už dosáhl na velký profesní úspěch. Přivedli ho k němu jeho žáci. Učitel Jan Flídr působí na Základní škole 5. května ve Dvoře Králové nad Labem, vzdělává sedmáky. Jeho doménou je přírodopis a chemie.

Před postupem na finále ankety Zlatý Ámos, soutěže o nejoblíbenějšího učitele České republiky, kterou vyhlašuje a organizuje nevládní a nezávislé občanské sdružení Klub Domino, Dětská tisková agentura, musel absolvovat dvě postupová kola. Nejprve Jan Flídr, který bydlí v nedalekých Černožicích, uspěl na regionální úrovni, poté zvládl i semifinále.

Odborná porota z něho nyní na rok udělala nejobletovanějšího učitele v České republice. Titul Zlatý Ámos si Jan Flídr vysloužil díky spolupráci se třídou. „Na finále jsme byli všichni nervózní, každý z jiného důvodu. Já třeba proto, abych to dětem nezkazil. Celá soutěž je vlastně hlavně pro ně. Je to jejich anketa a jejich vítězství," říká Jan Flídr se skromností sobě vlastní, která provází celý rozhovor.

Finále ankety totiž spočívalo v plnění čtyř úkolů. Učitelé společně s žáky představovali školu, město, sebe a především vzájemný vztah. „Užili jsme si to. Bylo to celé fajn. Od příprav, až po to vítězství," libuje si Zlatý Ámos.

Během finále jste i rapoval. Jak tenhle nápad vznikl?
(směje se – pozn. aut.). Před časem jsme se bavili s kamarádem a kolem šli mladí kluci, kteří si takhle rapovali, zpívali. Trochu jsem se tomu pousmál a z hecu si řekl, že do dvou let budu sám rapovat na pódiu. Tohle byla příležitost, věděl jsem, že když to bude něco vtipného, zaujme to. Těžké ale bylo, že jsem se musel vejít do jedné minuty, to je opravdu málo, když to má zaujmout. Jednou jsem ale přišel domů v dobrém rozpoložení, sedl si a dal dohromady text. Zkusil jsem to ve třídě před dětmi, viděl ohlasy, všichni se smáli, tak jsem si říkal, to je dobré. Ať si národ myslí, co si myslí.

S vítězstvím jsou jistě spojeny i některé povinnosti, které vás čekají. O co přesně jde?
Příští rok se jako vítěz opět zúčastním jednotlivých kol. Je s tím spojený i mediální ohlas pro školu, pro mě samotného i pro město. Je to prestižní i pro děti, které mají radost z fotek v novinách. To vítězství je jejich zásluha.

Posílil se díky soutěži vztah mezi dětmi a učitelem?
To je určitě pravda. Šli jsme si za cílem a toho jsme dosáhli. Připravovali jsme se na to všichni, celá třída se soutěže účastnila. Kdo nebyl přímo na scéně, připravoval transparenty. Zapojili se všichni, všichni z toho mají radost. A je pravda, že to třídní klima se opravdu trochu změnilo.

Troufnete si odhadnout, co porotu přesvědčilo, aby za Zlatého Ámose určila vás?
To nedokážu posoudit. Opravdu těžko říct. Myslím, že ta naše vystoupení měla nápad a hlavně myšlenku. V každém byla nějaká informace, která tam měla být. Třeba v tom rapování jsem se snažil předat co nejvíce informací o naší škole. I když v Superstar by to asi hodnotili jinak, tady mi to mohlo pomoct. Společná scénka byla zase připravená přímo na mojí osobu, děti si ji ale sestavily samy. Bylo to poutavé a já jsem byl zapojený tak nějak minimálně.

Vzpomeňte, jaká byla vaše první reakce, když jste se od dětí o nominaci dozvěděl?
Já jsem se vlastně o nápadu nedozvěděl. Dostal jsem k Vánocům dárek a byl jsem postavený před hotovou věc. Chyběl jen můj podpis. Všechno se utajilo. Dokonce mě zaskočilo, že i mladší žáci, třeba páťáci, kolem mě chodili a neřekli nic. Pak jsem přišel na besídku, řekli mi, že mě přihlásili, ať se podepíšu. Děti otevřely tabuli se sloganem z přihlášky, což mě docela dojalo. A bylo rozhodnuto.

Vaše praxe není oproti jiným dlouhá. Máte nějaké metody, které žáky mohly zaujmout?
Myslím, že to jsou obecné věci, které by měl učitel zvládat. Určitě nebudu nic vyzdvihovat, protože ty metody používají jak všichni ostatní pedagogové v soutěži, tak u nás na škole. Jen ti mí žáci dostali nápad a přihlásili mě. A pak mou třídu asi nejlépe prezentovaly úkoly, které jsme společně s dětmi museli plnit.

Co vás baví na učitelství?
Baví mě, že člověk pracuje s mladými zdravými lidmi, kteří mají nápady, jsou plní energie a jsou svým způsobem schopni, když mají den, člověka neskutečně nabít. I když jsou dny, kdy jde člověk domů a má práce nad hlavu. Ale to je asi v každé práci.

Baví mě učit mé předměty. A díky tomu si myslím, že mohu děti i motivovat. A mohu jim ukázat nějakou cestu. Stejně jako mě na jaroměřském gymnáziu motivoval svou prací učitel Pavel Šimek. Učil nás zábavně a nakonec jsme se ze třídy dostali všichni tam, kam jsme chtěli.

Jako jeden z problémů školství je prezentováno jeho financování. Jaký je váš pohled?
Myslím, že se v dnešní době lidé až moc porovnávají. Říkám si, že by se člověk měl porovnávat se skupinou zaměstnanců a lidí podobného typu. Nemohu se srovnávat s právníkem, lékařem, s vysokoškolským profesorem. Jsem prostě učitel, porovnávám se s tím, kdo učí nebo kdo vede nějaký dětský kolektiv. Je ale pravda, že učitel je stresující povolání a jeho prestiž by se s lepším ohodnocením určitě zvedla a pomohlo by to všem. Dnes jde spousta lidí studovat právě kvůli financím. K čemu je ale perfektní jazykář nebo informatik, který by toho druhým mohl tolik předat, když místo do školství nastoupí kvůli platovému ohodnocení do soukromé firmy? Ztráta takových lidí, kteří by mohli být významnými osobnostmi, je velká škoda.

Co by učitelství, kromě financí, pomohlo?
Pohled na pedagoga jako osobu. Stačí si jen uvědomit, kolik toho při naší práci nejde předvídat. Připadá mi, že po učiteli se chce všechno. Máme velkou zodpovědnost, ale nemáme žádné páky, protože ve výsledku je všechno na rodičích. Dám příklad. Jedeme na vícedenní výlet a já bych kvůli zodpovědnosti nemohl jít ani spát. Jsem za děti zodpovědný stále a nějaký zákoník práce je pak úplně absurdní. Když dítě ve škole spadne, také se to nedá ovlivnit. Děti jsou poučené, ví, co si mohou dovolit, ale jsou to prostě děti. Na druhou stranu mě nenapadá, jak z toho ven. Všichni se jen shodují v tom, že učitel je jednou nohou v kriminále.

Co vás naopak na práci učitele nebaví?
Administrativa. Je jí mnoho. Navíc nyní je taková doba, že když někomu jen trochu něco nejde a dostává z předmětu horší známky, hned rodiče chodí do poraden, kde děti dostanou nějaký papír a sestavují se individuální plány. Myslím si ale, že v mnoha případech to není dobrá cesta. Že je to jen cesta jednodušší. Spousta dětí z poraden je schopná učivo zvládat bez úlev třeba na trojky. To mi nepřijde až tak špatné. Samozřejmě jsou pak ale ti, kteří úlevy potřebují a učitelé jsou za poradny rádi. Jde ale o to, aby se zamezilo zneužívání.

Jaký byl žák Jan Flídr?
Jednou za čas se rozpomenu, a když se rozhlédnu do lavic, vidím tam malého Flídra na gymnáziu v Jaroměři, jak to učitelům znepříjemňuje. Asi každý učitel se musí někdy poznat. Někdo možná nezlobil, já jsem ale určitě nebyl ten tichý v rohu (směje se pozn. aut.).

Používáte moderní učební metody, nebo se snažíte držet zajetých kolejí ze svého mládí?
Úplně nejsem zastáncem toho, když by se mělo soustavně vyučovat jen moderně. Tím myslím s využitím různých interaktivních tabulí a že by se tak učilo pořád. To asi vychází z mých předmětů, když učím chemii a přírodopis, tak mám rád, když si něco děti ohmatají. Něco se přinese do hodiny, rostlina, nerost, prostě něco. Děti pak vnímají velikost, morfologii. Je potřeba poznat skutečnou věc, o níž se mluví. Fotografie pak slouží jen na dokreslení. Nějaká kombinace nového moderního trendu se starší metodou výuky, která fungovala za nás, je asi ideální.

V rámci soutěže jste absolvoval i audienci u prezidenta Miloše Zemana. Jaké to bylo setkání?
V první části nás přivítal, udělali se fotografie. Ve druhé části setkání jsme se bavili bez novinářů, neformálně. Hovořili jsme s prezidentem o inkluzi, postavení učitelů ve společnosti, o jejich pozici a problémech, i o šikaně.

Právě šikana je v posledních dnech diskutovaným tématem. Jak se k ní stavíte?
Je často s dětskými kolektivy prostě spjatá. Je spíš na učitelích a rodičích, aby tomu předcházeli. Aby vnímali, jak se dítě chová, co ho trápí, a zjišťovali u spolužáků, jestli se něco neděje. Shodli jsme se na tom, je to problém celorepublikový. Je všude, v každé skupině. A nemusí jít jen o slabé jedince, ale i něčím výjimečné.

Dá se poznat slabší jedinec?
Stoprocentně nemohu říct, že bych to poznal, ale dá se to vytušit. Je lepší se splést a zavést nějaké preventivní opatření, než vyčkávat, že to samo odejde. I nemocem je lepší předcházet, než je léčit.

Jaký máte názor na inkluzi? Na zahrnování hendikepovaných žáků do běžných tříd?
Do jisté míry už probíhá, už prakticky funguje. Všechno ale musí mít svoje meze. Nedovedu si představit třídu, kde by sedělo třeba pět mentálně retardovaných dětí, dalších pět s poruchou pozornosti, pět dětí bez zájmu, a jen pět, které bude výuka bavit. Taková skupina by asi nefungovala. Děti s tělesným postižením najdou ve škole místo vždy, tam není žádný problém, bohužel ty s těžkou mentální poruchou výuku často ruší. Je to těžká otázka, třeba i kvůli financování asistentů.