Věra Čejková ji navíc získala za zavádění inovativních forem výuky a tvorbu ojedinělých učebních plánů.

„Bylo to poprvé, kdy jsem někoho na nejvyšší rezortní ocenění nominovala, a věřte, že jsem nemusela dlouho přemýšlet. Paní učitelka vždy hledala nové formy a metody výuky a přizpůsobovala jim i své didaktické pomůcky,“ říká Jaroslava Komárková.

Pro svou profesionalitu dokáže Věra Čejková pracovat také s dětmi se speciálními vzdělávacími potřebami (slepými, postiženými autismem).
„Do Prahy na vyhlášení jsem jela s ní, byla to pro mne velká čest. Jako první si z 35 oceněných pedagogů šla pro medaili právě naše Věra,“ přibližuje slavnostní akt Jaroslava Komárková.

„Byla jsem šťastná, učitelka z malé zušky a získala takové ocenění,“ svěřuje se skromná Věra Čejková.

Rozhovor nejen o hudbě:

Tmavé mikádo a stále úsměv na rtech. Jen asi málokdo z nás by tipoval, že učitelka Základní umělecké školy J. B. Foerstra Věra Čejková už oslavila kulatiny, a to více jak padesáté.V těchto dnech má ale opravdu velký důvod k úsměvu. Z rukou ministra školství, mládeže a tělovýchovy převzala nejvyšší rezortní vyznamenání za vynikající pedagogickou činnost.

Věra Čejková vyučuje již čtyřicet let hře na klavír. Co pro ni hudba znamená, jak se ocitla v jejím zajetí, jak je náročná role pedagožky, o tom jsme si povídaly v její učebně.

První otázka se nabízí sama. Kdo vás přivedl k hudbě?
K hudbě mě přivedla moje babička Antonie Sedláčková, která krásně zpívala. Babička mě ve druhé třídě vzala za ruku a šly jsme do packé hudebky. Bylo to na konci roku, kdy se rozdávalo vysvědčení. Pan ředitel Kovář mě vyzkoušel, konstatoval, že sluch mám, a já v září nastoupila. Bylo to v roce 1961. Učila jsem se noty, pak jsme si měli vybrat nástroj. Babička řekla piano, naši souhlasili, ale klavír doma nebyl. Tak mi babička nakreslila na tvrdý papír klávesy, já si trénovala první cviky a pak mě paní učitelka nechávala vždycky o přestávce zahrát. Já to zvládala. Naši mi pak druhým rokem nástroj koupili. Když se rozmejšlelo, kam půjdu , tak jsem si myslela na konzervatoř. Paní učitelka Zímová mě ale zrazovala, že jsem si vzpomněla pozdě a že nejsem připravená. Tak jsem se hlásila do železnobrodské sklářské školy. Dostala jsem se, ale musela bych zůstat na internátě. Tatínek se zeptal na packém gymnáziu, a já mám nakonec maturitu z integrálů. Pak mě chytla medicína, chtěla jsem dělat veterinu, ale nakonec zvítězila konzervatoř. Dostala jsem se do Brna k paní profesorce Věře Lejskové. Byla to moje vysněná víla.

Co následovalo po absolvování?
V roce 1972 jsem začala učit v Jičíně, pak jsem přešla do Nové Paky, kde mě postihlo i ředitelování. Na packém gymnáziu jsem poté učila hře na klavír a hudební výchovu. Nyní jsem už patnáct let zpátky v Jičíně, kde vyučuji hru na klavír. Vedu pěvecký sbor Zámecké myšky, to jsou miláčci, učila jsem i nauku.

Čím je pro vás hudba?
Vším! Nejen že si při ní vyčistíte hlavu, když je zle, ale oblaží, když je dobře, dodá mi energii. Kdybych to tak mohla předat dál.

Nejoblíbenější žánr, skladatel?
Fryderik Chopin, Claude Debussy. Jinak veškerý druh hudby, především country, pop. Pustím si i současnou muziku.

Hrajete ještě na nějaký nástroj, nebo zůstáváte stále věrná klavíru?
Ještě jsem si přibrala kytaru, piano se nedá nikam vzít, jo a ještě flétnu. Taky jsem zkoušela dudy.

Vyučujete děti. Co je na vaší profesi nejnáročnější? Trpělivost?
Děti jsou zlatíčka, musíte ale proniknout do jejich dušičky. Líní jsme všichni od přírody! Někdy jsem i jejich vrbou, když se svěřují, co je trápí.

Když se ohlédneme zpět za vaší kariérou, kdo vám udělal z vašich absolventů největší radost?
Je to asi Zuzka Pelcová, moje žákyně, která studuje na AMU. Měla jsme i nadanou Vendulku Pospíšilovou, ta toužila být lékárnicí. Rodina Fišerových – velmi nadaní kluci. Volba kariéry ale musí být rozumná – hudba nepřináší statisíce.

Co vaše děti?
Sklidila jsem ovoce. Dcera vystudovala konzervatoř, hraje na příčnou flétnu. Syn si hraje pro sebe, teď touží po saxofonu.

Budeme trošku polemizovat. Kdybyste se znovu měla rozhodovat o své životní cestě, měnila byste?
Kdybych se znovu narodila, šla bych stejnou cestou. Asi se stalo dobře. Ráda chodím do školy, je mi jedno, je-li úterý nebo středa. 

Dopis z ministerstva.