„Tyto dny pořádáme jednou za rok, vždy v tuto dobu. Návštěvnost se většinou pohybuje okolo tří stovek lidí. Jednotlivců i celých školních tříd," uvedla Ivana Vyhnálková, vedoucí pobytového střediska.
Návštěvníci se ale nemohou dovnitř trousit, jak je napadne. Musí se hlásit na vrátnici a vyčkat příchodu zaměstnance.

V opačném směru to jde jinak – středisko totiž není žádné nápravné zařízení, natož vězení. Jeho klienti se tak mohou po okolí pohybovat bez ohledu na denní či noční dobu. A volný čas ubíjet často i s lahví alkoholu. Právě to je ale mnoha místním trnem v oku.

Takové chování pochopitelně zaměstnává strážníky.  „Část tamních klientů problematická je. Řešíme s nimi hlavně drobné krádeže a konzumaci alkoholu. Nerespektují totiž městské vyhlášky, které jeho pití na některých místech zakazují," uvedl Petr Černohorský, velitel městské policie.

Vedení zařízení tyto problémy připouští, ale zároveň upozorňuje na to, že takové chování se týká pouze omezené skupinky zdejších usedlíků.
„Občas se problémy vyskytnou. Někteří žadatelé pocházející ze zemí bývalého Sovětského svazu mají větší náklonnost k alkoholu a nepřestávají pít ani zde. Několik jednotlivců pak vrhá špatné světlo na celé zařízení," ohradila se Ivana Vyhnálková s tím, že na klienty se vztahují stejné zákony jako na kohokoliv jiného.

V tomto směru je ale velitel kosteleckých strážníků skeptický. „Sankce jsou u žadatelů o azyl velice špatně vymahatelné. Dokud nedojde ke změně legislativy, jsme v podstatě bezzubí," připustil Petr Černohorský, který s vedením města zpracovává alespoň dílčí opatření.

Větší část osazenstva ale má snahu zapadnout. „V Kostelci jsem už sedmý rok. Ze své vlasti jsem odešel, protože tam není bezpečno a můj otec je již mnoho let ve vězení. Mám řadu přátel i mimo středisko a rozhodně chci zůstat v České republice natrvalo, protože tu mám syna, který žije s maminkou v Pardubicích," řekl třicetiletý Jean Claude, původem z Demokratické republiky Kongo. Během léta se snaží pracovat a ve volném čase maluje a věnuje se sportu.

Žádné velké stěhování neplánuje ani jedna z jeho sousedek. „Mého manžela doma zatkli. I když ho potom propustili, neustále byl na naši rodinu vyvíjen nátlak. V České republice se nám líbí. Lidé jsou tu hodní  a už jsme se naučili i jazyk," potvrdila 43letá Anzhela z Běloruska.

Kdo nyní
ve středisku žije?

Celkem 143 klientů

Země původu: Ruská federace, Ukrajina, Bělorusko, Gruzie, Ázerbajdžán, Arménie, Afghánistán, Irák, Sýrie, Kuba, Konžská demokratická republika, Kamerun