Jedním z nich je umělecký kovář František Bečka. Přestože je už měsíc a půl v důchodu, nechce se svého řemesla vzdát. František Bečka pochází z České Třebové, kde chodil také do školy. „Kousek od školy byla kovárna Teodora Fajta, mistra kovářského, kam jsem každý den po škole chodil. Buď se jen podívat nebo občas mistrovi s něčím pomoct," vzpomíná. Už tehdy si dal jasný cíl: „Budu kovářem". Za tím si celou dobu šel, a tak si v roce 1985 postavil vlastní kovárnu. Od roku 1991 se začal kovářství věnovat naplno.

Kovářské řemeslo je nejen fyzicky náročné, ale také kreativní, je potřeba umět malovat. „Já jsem zjistil, že umím malovat, čistě náhodou na vojně. Tam jsem namaloval asi padesát obrazů, protože jsem se nudil," svěřuje se František Bečka. Své výrobky si ale nepředkresluje. „Kdysi jsem si věci předmalovával, ale teď už to moc nedělám. Vezmu prostě železo a ono to samo vyjde na povrch," prozrazuje.

V Miláně, New Yorku i jinde

Českotřebovský kovář se může pyšnit výrobky a výstavami po celém světě. Mezi nejvýznamnější patří téměř čtyřmetrové globusové hodiny v italské Massa Martaně a také sedmimetrové sousoší Vzkříšení Ježíše Krista, Panny Marie a Máří Magdalény. Své výtvory vystavoval mimo jiné v Miláně, Aténách, Londýně, New Yorku, Paříži nebo ve Vídni.

Nozi o práci rozhodně nemá, což je jeden z důvodů, proč profesi stále vykonává. „Teď momentálně mám rozdělané spíše menší věci. Dělám různá zábradlí, menší sošky a ještě pracuji na podstavci pro oběti druhé světové války. Příští rok je v plánu socha svatého Prokopa," říká kovář.

František Bečka se nemusí bát, že by jeho řemeslo zaniklo. Sám si totiž vyučil devět tovaryšů. „Mám dceru inženýrku, takže v rodině žádného nástupce nemám. Člověk musí kovařinu milovat, aby u ní vydržel. Je to těžká a špinavá práce, plná potu, mozolů a krve," povídá s vážnou tváří.

Dále se věnuje ještě malování a focení, má vlastní swingovou kapelu a mezi jeho další koníčky patří vaření.

Vendula Haraštová