Pobyt v židovském ghettu v Terezíně přirovnává k lázním ve srovnání s koncentračním táborem v Osvětimi, který by nejraději ze svých vzpomínek úplně vymazala. Marta Kottová je obdivuhodně vitální dáma se smyslem pro humor. V čase oslav 70. výročí od konce II. světové války navštívila Borohrádek, odkud pochází její partner. Pobavila vyprávěním židovských anekdot, jejichž zásluhou si získala mladé posluchače bezprostředně po vstupu do třídy zdejší základní školy.

Předsedkyně historické skupiny Osvětim se navzdory pokročilému věku zvládla podělit o vzpomínky nejenom se školáky, ale následně také při besedě ve zdejším kině.

Marta Kottová se narodila deset let před vypuknutím druhé světové války. Do Terezína byl nejprve deportován její bratr, později i ona s rodiči. Ve chvíli, kdy se židovská dívka Marta dověděla, že bude oddělena od maminky a bude žít v takzvaném dětském domě společně s ostatními dětmi, plakala. Až později si uvědomila, že během soužití s dalšími dětmi, které zpestřilo i „vyvádění blbin" zapomínala na úzkost, které se dospělí nedokázali zbavit.

V Terezíně se rodiny mohly po skončené práci navštěvovat. Vzpomínky Marty Kottové se často vrací k učitelkám a profesorkám, které terezínské děti navzdory zákazu tajně vyučovaly a riskovaly tak svůj život. V době výuky musel vždy někdo hlídat. Dozorci se to nesměli dozvědět na místě by učitelky zastřelili.

Z Terezína putovala rodina Kottových v dobytčích vagónech do tábora u Osvětimi. Netušili, že toto místo je vyhlazovacím táborem… Po třídenní cestě v nelidských hygienických podmínkách vlak zastavil.

Marta Kottová vyprávěla, jak byli doslova vykopáni či vytlučeni klacky ven. Poté začalo rozdělování muži na jednu stranu a ženy a děti na druhou. Všichni se museli seřadit do pětic a pohybovat se po kolejích. Maminka stála na jednom konci pětice, její dcera na druhém.

Marta Kottová nikdy nezapomene, jak jí maminka podruhé darovala život. Zavolala dceru k sobě a chytla ji za ruku těsně před „andělem smrti", doktorem Josefem Mengelem. Ten uviděl ženu a dítě. Martu odhodil stranou. Na její rodiče čekala plynová komora. Marta Kottová několikrát během vyprávění zopakovala svoji nejčastější větu z této doby. Byla jí úpěnlivá prosba: „Ať ten kouř není moje maminka a můj tatínek."

Marta Kottová přiblížila svůj návrat do Prahy na sklonku války. Společně s dalšími pěti mladými dívkami putovala hlavně pěšky. Cestou nebyla nouze o nevšední zážitky. Jednou například požádaly ruské vojáky o chleba a ti jim nabídli celou živou krávu. Rusové je chtěli svézt. Jenže bez mapy se v kraji nevyznali, takže je dovezli na stejné místo, odkud předtím vyjeli. Nekonečné putování domů skončilo v neděli 12. května roku 1945 v Praze, kde se Marta Kottová šťastně shledala s bratrem Viktorem.

Iva Přibylová, Miroslav Sixta