Pracovnice hospicové péče: 'Odchod člověka je pro nás smutnou událostí'

Kolem desáté dopoledne vyjíždím spolu se zdravotní sestrou a sociální pracovnicí na objížďku pacientů. Mé spolucestující jsou na nohou už od rána a návštěv za sebou mají víc. Mě čeká úplně první. Ve vzduchu stále ještě visí dozvuk nedávných událostí: kolegové mých průvodkyň se v noci rozloučili se dvěma klienty. „Smrt k životu patří a snažíme se umírajícího a jeho blízké na tuto situaci připravit. Ale i my jsme jen lidé a odchod člověka je pro nás smutnou událostí," shodují se obě ženy.

Mamince je dnes o něco lépe

Po městě se pohybujeme v červeném autě s logem charity – pracovnice v něm tráví několik hodin denně a napůl jim supluje sklad zdravotního materiálu a kancelář. „Pracujeme na třísměnný provoz tak, abychom byli k dispozici dvacet čtyři hodin denně," vysvětluje usměvavá sestřička a brzdí u prvního domku. Čeká na nás pacientka s ukončenou onkologickou léčbou.

„Pojďte dál, mamince je dnes líp," vítá nás mezi dveřmi dcera umírající ženy. Stará paní sedí na posteli připravena nechat si změřit tlak. Výsledek je lepší než v předchozích dnech. „Cítím se dobře," potvrzuje nám klientka. Je viditelně unavená, ale komunikuje s lehkým úsměvem. Kolem lůžka má vystaveny fotografie rodiny a různé další drobnosti. Z krabičky vytahuje zlatý řetízek a chlubí se s ním sestře. Ta zatím pečlivě zapisuje zdravotní stav do tabulky, ptá se, jak působí léky a domlouvá další návštěvu. Vše je bez větších problémů, zítra se k rodině přijde podívat i lékař.

Průměrná doba péče? 11 dní

Přesouváme se do další domácnosti. I v tomto případě jde o onkologickou pacientku. „Průměrná doba naší péče je zhruba 11 dní. U některých pacientů ale strávíme třeba jen pár hodin, někdy umírajícího doprovázíme i několik týdnů," popisuje mi po cestě sociální pracovnice. Rodinám vysvětluje praktické věci, které se týkají posledních dní člověka, poskytuje citovou i psychickou oporu a často také „jen" naslouchá lidem, kteří se smiřují s tím, že jejich blízký odchází. „Není to lehké. Z dlouholeté praxe ale můžu říct, že lidé se se smrtí vypořádají mnohem lépe, když mohou svého blízkého při odchodu držet za ruku a být s ním, než když se smutnou zprávu dozvědí třeba z nemocnice."

Pacientka podřimuje na lůžku

Naše druhá pacientka podřimuje na lůžku. V noci ale byla čilejší, jak nám záhy popisuje dcera, která o nemocnou maminku v jejích posledních dnech pečuje. Křehká stařenka nemohla spát a tak trochu „vyváděla". „Každý nemoc a léky zvládá jinak," popisuje mi sestra a dodává: „Někdo je zcela klidný, někdo apatický, někteří lidé mohou být rozrušení i trochu agresivní." V tomto případě se pracovnice hospicové péči s rodinou domlouvá na opětovné návštěvě ve večerních hodinách. Ještě předtím ale klientku čeká výměna náplastí, které postupně do těla uvolňují látky na zmírnění bolesti.

Změna směru. Akutní telefonát

Vracíme se do auta a vyrážíme na další cestu. Náš směr se ale po několika vteřinách mění kvůli akutnímu telefonátu. Je třeba co nejdříve zajet k nové klientce, která na tom zdravotně není nejlépe.

Tady se také s pracovnicemi hospicové péče loučím, dvě zastávky byly na podněty dostatečně bohaté. Obdivuji obě ženy, že vše zvládají s úsměvem, obrovským nadhledem a zároveň velmi citlivým přístupem. Vstupovat do soukromí cizích lidí, do mnohdy velmi složitých rodinných vztahů, do chvílí plných vypjatých emocí by nezvládl každý. „Snažíme se lidem pomáhat, to je náš cíl. Jsme takovým jejich doprovodem v poslední fázi života. Někdy je to náročné, někdy méně. Ale každá práce má to svoje," odpovídá sociální pracovnice a spolu se zdravotní sestrou míří do další domácnosti.