Beru za vděk každým setkáním s ním. I toto interview proto vzniklo na netypickém místě, zadních sedadlech auta při jeho cestě z Trutnova do Hradce Králové na vlak do Prahy. V Podkrkonoší absolvoval hojně navštívenou přednášku o druhé světové válce. Rozhovor se však netočil jenom kolem druhé „Velké" války, ale také okolo druhé jeho vášni – prvorepublikových hvězdách stříbrného plátna.

Když se řekne Adina Mandlová či Lída Baarová, asi si téměř každý vybaví hvězdy filmového nebe. Nikoho však ani ve snu nenapadne, že nežily jen v „bublině" Barrandova, ale že mají spojitost i s Krkonošemi.
Máte pravdu. Například u zmíněné Adiny Mandlové to byla doslova srdcová záležitost.

V jakém smyslu?
Nejenom tím, že se narodila v Mladé Boleslavi, ale například v Úpici měla svého milence, bohatého textilního továrníka Maxe Oberländera. Za ním často jezdila, ale aby i on mohl jezdit za ní, tak jí v Praze platil byt.

Avšak ani v Praze si nemohl být Max Oberländer jist jejím srdcem. Jak známo, měla Adina Mandlová desítky milenců. Nebo se pletu?
Nepletete. O jejím bohatém životě svědčí i historka právě ze zmiňovaného bytu. Max Oberländer jednou odjel na služební cestu a Adina neváhala a do bytu si pozvala další ikonu stříbrného plátna Oldřicha Nového. Když pak Max Oberländer Adině volal a do telefonu ji vyznával lásku, tak sluchátko uzmul právě Oldřich Nový, který byl v tu dobu vedle Adiny v posteli, a svým nezaměnitelným hlasem do aparátu povídá: „To víš, že ti zase zavolám miláčku." Pak sluchátko položil.

A jakou to mělo dohru?
Oldřich Nový si narychlo sbalil svršky a utekl oknem. Znalci biografie Adiny Mandlové mi právem vytknou, že to nemůže být pravda, protože ve své knize přisoudila výše zmíněnou roli jinému svému milenci Fredu Svítilovi – Scheinerovi. Při našem rozhovoru v roce 1991 jsem na to Adinu Mandlovou vysloveně upozornil. Prohlásila však – a dokonce dost kategoricky – že to byl opravdu příběh Maxe Oberländera. Mluvila pravdu nebo takzvaně mlžila? To už dnes zřejmě nezjistíme. Nicméně o Maxu Oberländerovi mluvila velmi hezky. Vzpomínala třeba také na to, jak mu pomáhala pašovat z Československa do zahraničí valuty. Bankovky pronášela v jisté intimní partii svého těla. Oberländer tušil, že po příchodu Hitlera do Prahy nebude mít jako Žid žádnou šanci, takže připravoval útěk. Ten se mu nakonec podařil. Po válce Adině Mandlové, když už žila ve Velké Británii, několikrát finančně pomohl.

V Úpici však asi při svých návštěvách byla Adina Mandlová středem pozornosti, hlavně tedy mužské. Je pravda, že se ráda a bez okolků opalovala, což se dneska nejeví jako riskantní, ale v té době to bylo určitě tabu, nahoře bez?
Ona se opalovala ráda nahoře bez, ale jestli to dělal i v Úpici, to mi neříkala. Ale možné to u ní je.

Mluvil jste s ní krátce před smrtí, jak na vás působila?
Bohužel jsem ji už zastihl jako nemocnou a ne moc veselou paní. Jednou jsem se ptal Svatopluka Beneše, jaký je rozdíl mezi Adinou Mandlovou a Lídou Baarovou. On mi řekl, že zásadní. Podle něj byla Adina fantastická holka. Vtipná, veselá, inteligentní, ale dokázala být nesmírně krutá, což Lída Baarová nebyla.

Trošku jinou kapitolu svého života napsal v Krkonoších i další idol stříbrného plátna, Vlasta Burian. V jeho případě však nešlo o milostné vzplanutí, ale o to, že po zákazu hraní sem odjel pást krávy či turistům vozit kufry.
Ano, Vlasta Burian měl pohnutý poválečný život, ale i on si zdejší kraj zamiloval. Bylo to dáno i tím, že byl velkým sportovcem a tak zde mohl například lyžovat. Na druhou stranu říkal, že mu zdejší vzduch dělá dobře. Tohle však vím zprostředkovaně – osobně jsem se totiž s Vlastou Burianem, žel, nepotkal.

Vrátíme se však o pár let nazpět, do časů první republiky. Kdyby si chtěl člověk doslova ohmatat místa známých osobností té doby, kam by měl vyrazit?
Myslím si, že nejenom tito dva měli rádi Krkonoše.Jezdit sem bylo koloritem doby. Do Špindlerova Mlýna a míst v okolí Vrchlabí jezdil rád například již zmíněný Oldřich Nový, František Kovářík, Lída Baarová či Nataša Gollová. Ale jezdila jsem i jiná tehdejší honorace.

Například?
Tak třeba kameraman a můj přítel Jaromír Holpuch (Dědeček Automobil), který tu žil a přivezl sem například scénáristu a režiséra Ladislava Broma (Přednosta stanice, Život je krásný či Klapzubova jedenáctka).

Zmínil jste Vrchlabí. Toto město ve vás musí vzbuzovat i jiný zájem, než jsou prvorepublikové filmové hvězdy. I zde musí být mnoho témat vaší další vášně, tedy druhé „Velké" války?
Přesně tak. Toto téma je prakticky nevyčerpatelné a i Vrchlabí, či Trutnovsko jako celek, v něm má své místo. Například okolí dnes již zaniklých Jestřábích bud, kde se v době druhé světové války připravovaly desítky mužů, v několika etapách, na speciální polární expedice.

A čím bylo okolí Vrchlabí tak výjimečné?
Je zajímavé tím, že je tu prakticky arktický kraj. I proto bylo rozhodnuto, aby se tu cvičili budoucí polárníci, mimochodem – příslušníci wehrmachtu.


A proč zrovna zde?
Když severní mořskou cestou putovaly známé konvoje z Ameriky do Anglie, Němci se jednotlivá plavidla pokoušeli potápět. Především s pomocí ponorek. Ale i jiná bitevní plavidla potřebovala přesné předpovědi počasí. To jim mohli dát pouze meteorologové. Problém Němců spočíval v tom, že nemohli mít meteorologické stanice umístěny na nejbližších možných pevninách – ať už šlo o Grónsko, Špicberky či Zemi Františka Josefa. Tyto oblasti patřily Spojencům. Tak to Němci řešili tím, že do těch míst posílali utajené mise složené z mužů, kteří byli cvičeni právě v Krkonoších. Tito polárníci se vylodili na nepřátelském území, žili tu utajeně i několik měsíců, a šifrovaně podávali ponorkám i dalším německým plavidlům potřebné meteorologické a jiné zprávy.

V jejich případě se jednalo o bezejmenné „hrdiny", ale s Vrchlabím má údajně spojitost i obávaný Anděl smrti, tedy Josef Mengele?
Je pravda, že tu asi byl. Musím se však v tomto případě přiznat k jedné věci. Obrazně jsem se bouchal do hlavy, když jsem to nedávno zjistil.

A proč?
Vždycky jsem totiž vnímal jen ten fakt, že Mengele byl od roku 1943 pouze v Osvětimi, která byla osvobozena v lednu 1945, a pak se někde skrýval. Jenomže on se nemohl skrývat. Válka totiž skončila až v květnu. Teprve nedávno jsem zjistil, že Josef Mengele se v tomto mezidobí stal šéflékařem koncentračního tábora Gross Rosen, včetně jeho poboček, třeba i na Trutnovsku. Ve Vrchlabí tak byl několikrát a dělal selekce vězeňkyň. Podle svědectví byl ve Vrchlabí nejméně ve dvou případech. Na druhou stranu kolem Josefa Mengeleho je ještě mnoho tajemna.

Je ještě něco, co se o Andělu smrti neví?
Velkou neznámou je například to, že po době, kdy jezdil do Vrchlabí, tak se záhadným způsobem dostal zpět přes frontu do oblasti Osvětimi, kde si vyzvedl ukrytý kufr s dokumenty o svých pseudovýzkumech. To je pro mě stále velkou neznámou. Mám však teorii, že mu pomohl někdo, kdo měl o jeho výzkumy zájem.¨

Třeba vám teď někteří pamětníci poodhalí roušku tajemství Josefa Mengeleho.
Pamětníků je již strašně málo. I když se mi občas stává, že se někdo k určitému tématu přihlásí a sdělí mi třeba i zprostředkované svědectví od příbuzných. Ale u Mengeleho je jeden velký problém.

A to?
V tu dobu znal jméno Josef Mengele opravdu málokdo. Ti, kteří s ním přišli ve Vrchlabí do styku, si asi jen vybaví to, že je tam prohlížel hezký důstojník. Jméno Mengele vešlo ve všeobecnou známost až v šedesátých letech minulého století.

Obraťme list. Trutnovsko patří k vašim oblíbeným krajům, jsou tady i jiná témata, na která se v budoucnu chystáte zaměřit svoji pozornost?
Určitě se chystám lépe zmapovat zdejší odboj, hlavně pak skupinu kolem popraveného úpického odbojáře a skvělého boxera Miroslava Pulkrábka. Toto téma sice již bylo podchyceno, ale před časem se mi v německém Bundesarchivu podařilo objevit na toto téma zajímavé a hlavně dosud neznámé dokumenty. Chtěl bych je zpracovat.

Když vás člověk poslouchá, tak jste se asi měl narodit jako kočka. Mít tedy devět životů, aby jste všechny své plány uskutečnil.
Opravdu bych potřeboval několik dalších životů. Mám mindrák z toho, že umřu u rozdělané práce. Také jsem někdy trochu smutný z toho, že nikde nevidím následovníka.

Určitě se ve vašich šlépějích někdo vydá.
Obávám se, že ne. Způsob mé práce je šílený. Vyžaduje mimořádné nasazení. Už mi hodně lidí chtělo pomoci, ale nezvládli to. Nechtějí se vzdát svých životů. A já je chápu.

Ale zatím žijete naplno a plníte lidem i knihovny. Pokud se nepletu, tak před čtrnácti dny se na pulty knihkupectví dostala již vaše osmnáctá kniha. A ani bych se nedivil, kdyby jste měl již rozepsanou knihu s pořadovým číslem devatenáct.
To se opravdu nemýlíte, tedy ani v jednom. Další svazek píši a před čtrnácti dny vyšla kniha s názvem Šifra Karla IV. s podtitulem Ztracený poklad Karlovy univerzity a další příběhy z blízké i vzdálené minulosti. Některé její kapitoly se vztahují i k východním Čechám.

Například?
Například se zde lidé dočtou o zapomenutých Pochodech smrti, které vedly také v okolí Trutnova. V naší zemi čekají dodnes na objevení stovky obětí těchto pochodů. Často už ani nevíme, kde tito ubožáci, které nacisté hnali z Osvětimi a dalších táborů před postupující frontou, jsou pohřbeni. Umírali hladem, zimou, vyčerpáním. Především však byli ubíjeni dozorci, to když už nemohli dál.

Máte tak před sebou ještě dost úkolů.
To mám, ale problém je v tom, že bych měl také začít trošku žít. Jsem teď na křižovatce a vybírám si, kterým směrem se mám vydat. Jestli se dál věnovat své profesi, nebo si dát dejme tomu dva roky pauzu.

Pokud si dáte pauzu, tak co v ní plánujete?
Vrátit se k mým milovaným extrémním sportům.

A co takhle divadlo?
Narážíte na to, že jsem kdysi hodně dávno chtěl být hercem?

Přesně tak.
Tak takové ambice již nemám. Jako mladý jsem sice dělal přijímačky na DAMU a dostal jsem se do druhého kola, ale tam to skončilo. Předseda poroty pan Ota Sklenčka mi řekl, ať se stanu raději spisovatelem než hercem – recitoval jsem tam totiž i své verše. Poslechl jsem ho. A dodnes mu jsem vděčný.

Tak si třeba doděláte řidičský průkaz?
I tohle víte? Ano mám papíry téměř na všechna lodní plavidla, včetně parníku, ale na auto papíry nemám. I o nich uvažuji, teď je totiž doba, kdy jejich absenci považuji za velký hendikep, ale lidé v mém okolí mě před zkouškami v mém věku varují. Nicméně řídit umím, naučil jsem se to na Podkarpatské Rusi. A doufám, že ještě před smrtí to stihnu zvládnout i papírově.

Ještě se vrátím k válečné otázce. Nedávno uplynulo 75 let od mobilizace. Toto téma stále rozděluje národ. Jak se na to díváte vy. Měli jsme se bránit?
Tuto otázku řeším celý život. Jednou jsem se podobně zeptal i našeho jediného válečného reportéra na západní frontě Jiřího Muchy (syn Alfonse Muchy, pozn. autora). Řekl mi: „Já na to nedovedu jednoznačně odpovědět, ale pokud bychom se bránili, tak půlka národa zřejmě zcela zmizí, ovšem ta druhá by zřejmě byla mimořádně kvalitní. Byli by to hrdí lidé." Poláci nám leckdy vyčítají, že jsme se nebránili. A když jsem se jednou s jistou nadsázkou zeptal, co mají z toho, že jeli proti tankům na koních, tak mi řekli prakticky to samé. Že jsou hrdí. A měli pravdu.

A co soudíte o tehdejší úloze Edvarda Beneše?
Nejsem schopen Edvarda Beneše soudit. Navíc se po celý život snažím držet zásady obsažené v Talmudu: „Nikdy nesuď člověka za jeho činy, pokud jsi nebyl na jeho místě." Mluvil jsem kdysi s Benešovým tajemníkem, profesorem Eduardem Táborským, který mi řekl, že prezident Beneš byl geniální v tom, že uměl předpovídat budoucnost. Jen se někdy zmýlil v datu.