Ti na přítok k hrázi špindlerovské vodní nádrže Labská přijeli v rámci úspěšného projektu Cesta pstruha. Ještě před samotným aktem, kdy se do vody dostalo několik metráků ryb, však světoznámého, globusem protřelého „tichého blázna", Jakuba Vágnera vyzpovídali.

A otázek bylo tolik, jako pstruhů v nedaleko čekající kádi. A to již od po tisící položené: „Jak se z vás vlastně stal rybář?", přes jeho vztah k rodné hroudě, až po globální téma: „Jak zachránit deštný prales?"A Jakub Vágner ochotně dětem odpovídal, neboť, jak sám několikrát zmínil: „Možná je mezi vámi budoucí ministr životního prostředí, nebo snad dokonce hlava státu. A pokud si z mých odpovědí odnesete do budoucího života alespoň nějakou dobrou radu, jak se chovat k přírodě, respektive jak ji chránit před největším predátorem, tedy námi samotnými, budu jen rád. Teď je to vaše generace, která může tento svět změnit k lepšímu." A děti naslouchaly. A dokonce se domluvily, že za pár dní udělají brigádu. V okolí Jilemnice vyčistí alespoň kousek břehu od již nepotřebných výdobytků moderní doby. „To uděláte jen dobře a chválím vás za to. Vždyť když každý den jednotlivec udělá alespoň jeden, byť nepatrný, dobrý skutek, sečte se to a na světě bude krásněji," podotkl Jakub Vágner.

Jakub Vágner: „Kupme každý rok kus deštného pralesa"

Ještě předtím, než Jakub Vágner spolu se studenty jilemnického gymnázia vypustil do Labe u Špindlerova Mlýna prvního pstruha, svěřil se žákům ke své lásce k domovině i životním vývojem své osobnosti.

Ryby v kašně

„Když mi bylo jako vám, prostě jsem chtěl rybařit. A klidně bych ryby chytal i v kašně uprostřed náměstí. Prostě mě to posedlo. Byla to vášeň," líčil své začátky všemožnými světovými toky protřelý rybář.

Jak šel však čas, uvědomil si prý, že nejkrásnější kouty planety se ukrývají mezi výběžky Šumavy a Krkonoš, tedy v České republice. „Teď už vím, že naše země je ta nejkrásnější část planety a domnívám se, že každý nám může naši přírodu jen a jen závidět," podotkl Jakub Vágner s tím, že teď už po toulkách světem nehledá jen ryby, ale kochá se okolím řek, říček a jezer. „Jako houba do sebe nasávám divy přírody, ale také život v jiných krajích," dodal.

A čas utíkal i na břehu špindlerského toku Labe. „Tak jdeme na to," zavelel Jakub Vágner, který ještě pře prvním vypuštěným pstruhem zkontroloval, zda ryby přežily cestu po českých silnicích. Když vzal prvního pstruha do ruky, ještě odpověděl na zvídavou otázku: „Dají se zachránit deštné lesy?" S rybou v kádi a na cestě k toku Labe Jakub Vágner odpověděl: „Dají se zachránit, ale člověk musí chtít. Podle mě by stačilo, aby každý stát ročně, například za sto milionů, což je opravdu v rozpočtech zanedbatelná částka, kus deštného pralesa koupil, ale ne kvůli těžbě, ale kvůli zachování těchto plic planety." Po této odpovědi už planetu obohatil o další kus jeho krásy, když se studenty vypustil do Labe „čerstvé obyvatele".